Přečtěte si rozhovor s mediátorkou Kateřina Bělková, která je členkou Business & Professional Women CR.
Mediace je dodnes pro řadu lidí neznámá. S jakými reakcemi jste se setkávala, když jste s oborem začínala?
Když jsem přišla s vizí vybudovat v Česku velkou mediační kancelář, které jsou v západním světě běžné, setkala jsem se se zajímavými reakcemi. Většinou se smíchem a větami typu, že na to nejsme v Česku připravení. Jenže jsem si vysnila, že vytvořím velkou kancelář s mnoha mediátorkami a mediátory, kteří budou vyhledávaní po celé republice, a dám tím i záminku ke vzniku dalších mediačních praxí. A to se mi splnilo.
Neodrazuje vás nedůvěra okolí?
Vůbec si ji nepřipouštím. Pracuji na svých vnitřních cílech a pohybuji se v mé vlastním světě, který má neomezené hranice. Sama mám nyní v hlavě řadu projektů, které v Česku ještě nejsou. A vím, že je realizuji.
Zmínila jste, že si všechny plány vydupete nehledě na okolí. Co kromě mediace jste si ještě musela prosadit?
V jedné fázi svého života jsem odešla do zahraničí. I tohle rozhodnutí bylo doprovázeno skepsí a názory okolí, které tvrdilo, že budu za měsíc zpátky. Nakonec jsem strávila pět let v Anglii, v Belgii se mi povedlo vystudovat výcvik mediace, po které jsem vždy toužila. Navíc jsem vystudovala řadu škol, které jsem kvůli svému divokému dospívání nestihla. Děti se v cizině naučily skvěle anglicky a dneska studují na zahraničních školách.
Kolik let bylo dětem, když jste s nimi odjela?
Když jsme odjeli do Anglie, bylo jim devět a deset let. V Londýně začaly chodit do školy. Vždycky jsem chtěla svým dětem dopřát jiné školství, než je tradiční české, a ony dnes hodnotí zahraniční zkušenost jako jeden z nejzajímavějších kroků jejich života. Hodně z ní profitují.
Mediace
je způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda.Mezi znesvářené strany vstoupí třetí, nezávislá osoba, takzvaný mediátor, který se stává prostředníkem ke smírnému, kompromisnímu řešení sporných otázek.
Ve společnosti panují různé genderové stereotypy, například že ženy jsou citlivější, muži agresivnější. Jak na ně nahlížíte vy?
Už jsem viděla tolik typů lidí, že za sebe mohu s čistým svědomím říct, že se nedá vůbec generalizovat a jakkoliv rozdělovat na mužské a ženské vlastnosti. V každém z nás je část muže a část ženy. V krajních situacích vídám muže, kteří projevují velmi silné emoce, i ženy, které klidně a věcně přistupují k náročným situacím. Stereotypy, o kterých hovoříme, jsou dány výchovou, prostředím a kulturou.
Poslední roky se ženy emancipují a dostávají se do vůdčích rolí, jsou ambicióznější, průbojnější. Muži, kteří byli vychováváni ještě ve starých stereotypech, na to občas naráží.
Bývá právě nabourání „tradičních“ rolí zdrojem konfliktů ve vztazích?
Mnozí muži jsou zvyklí na vzorce a programy, které je naučili v jejich původních rodinách. V souladu s nimi potom i oni ve vztahu očekávají, že by jejich žena měla zastávat určitou funkci. Pokud ji ale nezastává, v muži to vzbuzuje silné procesy. Ptá se, zda má tu správnou ženu, neví si s tím rady.
Chodíte rozmotávat spory i do firem. Narazila jste tam někdy na nedůvěru a velká ega?
Jasně že ano, mnohokrát. A jenom kvalita vaší práce a asertivní projev spolu s profesionálně vedeným procesem způsobí obrat v postoji a vybudování si přirozeného respektu. V korporacích občas pracuji s profesním egem, v osobních mediacích zase někdy narazím na osobní ego. Je v tom trošku rozdíl.
Zdroj: idnes.cz/zpravodajství
Autor: Klára Fořtová
