Milé dámy, tenhle blog je s prominutím o hajzlíkách. Nikoli o hajzlících, o těch by se sice dalo psát donekonečna, ale dnes mám na mysli hajzlíky rodu neživotného, tedy ty, které nám mají přinést úlevu.
Jsem na cestách, což je fajn, protože cílem jsou slunce, voda, vzduch a další podobné radosti, včetně nákupu v bezcelních obchodech. Dostat se k tomu všemu ovšem znamená překonat hranice, ty opravdové - s celníky, pasovou kontrolou a s frontami.

Těžko říct proč vlastně, ale pokud je na hranicích fronta, pak je opravdu dlouhá. V čase i v prostoru. Několik kilometrů a několik hodin. Slunce je tam víc než dost. O vzduchu se, mezi neustále startujícími a popojíždějícími auty, autobusy a kamiony, asi mluvit úplně nedá. Vůbec netuším z jakých chemických látek se tam skládá, jestli je to ještě vzduch a jestli to vlastně chci vědět. A ty dlouhé kilometry- nic. Prostě nic. Jen dálnice, plot a kolony výše zmíněných vehiklů. Žádný keř, žádné houští, žádný strom, nedej bože třeba budka. Prostě nic.

Pánové se za krajnicí decentně odvrátí, což není nic příjemného, ani zvlášť civilizovaného, ale jde to. Decentně si přidřepnout nejde. Je to tu všude přehledné jak letištní plocha!

Nezbývá, než doufat, že se ona místnost nachází ještě před přechodem a že je to služba buď neplacená a nebo pokud je placená, je Euro dostatečně univerzální evropskou měnou. Mám už jistou výhodu zkušeností – a proto máme v autě takzvané čurací pytlíčky. Ne že
bych si do nich ulevovala, ale obsahují mince všech států, kterými projíždíme. Možná nezachrání život, ale důstojnost často.
Vyrážím na mnohasetmetrový pochod s nadějí a velmi, velmi svižným krokem. Tentokrát mám štěstí. Toaleta tu je, dokonce prostorná, čistá, bez čekání a berou i Eura.

Země, kterými projíždíme měly nebo mají ve svých kabinetech ministryně, dokonce dopravy a jedna i premiérku. Taky mají fronty na hranicích. Každé léto. Chápu, že členové tamních vlád mají jiné starosti, než močové měchýře cestujících. Zejména pokud jde o hranice s EU, tíží jejich hlavy a možná i spánek úplně jiné problémy. Ale stejně mi to nedá, abych se sama sebe neptala, jestli taková ministryně tuší, jaké to je mít nohy překřížené natřikrát a ze zoufalství už skoro omotané kolem krku. Může vlastně nařídit řidiči omajáčkované limuzíny: „Zastavte mi u nejbližší benzínky, nebo to už prostě nevydržím!“? A může si vůbec jen tak odskočit u benzínky?

Když o tom tak přemýšlím, asi to holky v podobných pozicích taky nemají úplně jednoduché. Možná, že až zase někdy uvidíte frčet limču s majákem, bude to právě ten okamžik pro špetku ženské solidarity, místo nadávání na politiky okamžik soucítění, možná zrovna nějaká ministryně míří „kamsi“. Nevím, jak vy, ale já bych v té chvíli, kdy se mi fakt chce, ten maják klidně zapnula.

A radu na závěr: nikdy, opravdu nikdy, nemíjejte poslední benzínku před hranicemi bez zastavení.

Marie Petrovová, toho času na Balkánské trase 🙂

Tags:

Log in with your credentials

nebo    

Forgot your details?

Požádat o členství v BPW

Přejít k navigační liště