Miroslav Lepeška (https://www.lepeska.cz/) byl jedním z fotografů 7. ročníku akce Equal Pay Day – Ženy sobě. Proč jsme spolupracovaly zrovna s ním? Jak pracuje, jaký je jeho styl a jak se vůbec k fotografování dostal, se dozvíte z následujícího rozhovoru.
Dobrý den Miroslave, zajímalo by mě, kde se u Vás objevila vášeň k fotografii?
Fotografii se věnuji od roku 1981, kdy mě nadchlo cvakání závěrky. A nadchlo mě také jako zajímavá technická oblast k prozkoumání. Kupoval jsem si knížky o fotografii, půjčoval si je a stále dokola pročítal a prohlížel. Až mnohem později jsem si začal uvědomovat, že dobrá fotografie není závislá jen na technice. Ale přesto mne právě fotografická technika ještě několik let uchvacovala a užíval jsem si ten zvuk závěrky.
Moji předkové fotili na tehdejší dobu celkem hodně, a tak jsme vždy měli alba plná fotografií a rád jsem si je prohlížel. Fotky jsme si vyvolávali doma sami, tak jako v té době mnoho dalších rodin. Vznikající fotka v misce s vývojkou při červeném světle žárovky, to je něco, co nadchne mnoho lidí i dnes. Analogová fotografie je pro mladé generace neprobádaný svět, který s nadšením objevují. Dá se říci, že se kyvadlo digitální doby v oblasti fotografie dostalo do bodu, kdy hledáme vyvážení druhé polarity v něčem, co se před lety zdálo být překonané. Je to podobné jako s gramofonovými deskami.
Jaké byly vaše začátky?
Dlouho jsem fotil jen příležitostně a většinou ne v ten pravý okamžik. Nedokázal jsem sledovat prostředí a děj okem fotografa. Ve skutečnosti jsem z dnešního pohledu fotil velice málo, šetřil jsem snímky. Žil jsem v domnění, že pokud už jsem něco vyfotil, není důvod to dál pozorovat a hledat další záběr. Vše to vycházelo z myšlenkových programů daných dobou a rodinným prostředím. V podstatě až s rozvojem digitální fotografie jsem se začal koncentrovat na záběr a světlo jako takové. Vědomě jsem se soustředil na kompozici a spoustu informací a pouček mi teprve začalo zapadat do sebe. Dnes, když se na to období dívám zpětně, vidím, že tam stále bylo mnoho techniky a málo vnímání světla, emocí a všeho, co obsahuje fotografie, která sděluje.
Fotografie mne provází po celý život. Bylo tomu tak i v obdobích, kdy jsem se jí nijak cíleně nevěnoval, vždy se někde objevila možnost fotit. Dokonce i během vojenské služby, kdy za socializmu bylo focení některých objektů tabu. V jednom období mého života mne přitahovala reportážní fotografie a žurnalistika, ale nešel jsem za tím. Reportážní fotografie má schopnost sdělení velkého množství informací v jednom či několika snímcích. I jednou fotografií lze povědět příběh a ještě klást otázky. Je to výzva, udělat dobrou reportážní fotku z běžné akce, kde není střelba, násilí, souboj ani se nic katastrofálního nestalo.
Čemu se věnujete dnes? Co je Vaší hlavní oblastí?
Fotím portrét a reportáž, jsou to oblasti, které mne baví. Portrét, to je taková většinou klidná práce, někdy až meditativního charakteru. Součástí je i rozhovor, poznávání člověka. Vždy je to jiné, někdy krátké, jindy dlouhé s někým na vícekrát. Oproti tomu reportáž je o pozorování akce, odhadu vývoje událostí, někdy schopnosti být v tom příznivějším místě a úhlu pohledu. Každá aktivita, událost má potenciál pro zajímavý snímek a objevit ho a zaznamenat je to, co mě na tom baví.
Samozřejmě dělám i částečně produktovou fotografii a dokument. To je byznys fotografie, kterou potřebují firmy i jednotliví podnikatelé pro propagaci svých aktivit. Postupně usměrňuji nabídku a zaměření tak, aby co nejvíce odpovídalo mým předpokladům a dostávali se ke mně zákazníci, kterým mohu nabídnout, co umím nejlépe a jim to přinášelo to, co skutečně potřebují.
Používáte nějaké speciální techniky?
V současnosti se zabývám minimalistickým způsoben nasvícení. Tedy abych to vysvětlil, mohu-li použít minimum různých zdrojů světla, udělám to. Nemusím-li použít žádný další kromě slunce, využiju jen to přirozené světlo. Nasvítit objekt 3, 4, 6 či více zdroji je samozřejmě skvělá možnost, jak mít scénu optimálně nasvícenou, ale proč věnovat tolik energie jedné části focení, když to není nezbytné. Mám teď na mysli zrovna třeba ten portrét. Jednou jsem četl v nějakém rozhovoru s fotografem (myslím, že to byl Jadran Šetlík), že slunce máme také jedno, tak proč svítit dvěma a více světly. Vnímám to jako inspiraci k přemýšlení, ne jako dogma. Pro některé technické fotografie potřebujete odpovídající nasvětlení.
Co pro vás vůbec fotografování znamená?
Fotografování je pro mne možnost jak dát prostor pro aktivitu pravé mozkové hemisféry, je to činnost rozvíjející schopnost vnímat svět kolem nás. Fotograf je v roli zúčastněného pozorovatele dějů, které právě proběhly a rozvíjí schopnost odhadnout či spíše vycítit děj právě přicházející. Pro pořízení dobré fotografie to považuji za zásadní.
Každý z nás vnímá fotografii trošku jinak a těch pohledů je velmi mnoho. Mohu se zaměřit jen na světlo, pozorovat jak dává vyniknout tvarům a strukturám, nebo je naopak potlačuje. Mohu vnímat pouze děj a bez ohledu na světelné podmínky upřednostňovat příběh. Těch možností je více, ale vždy je pak na výsledné fotografii nějaká jejich kombinace.
Stále je to o hledání, objevování, uvědomování si chyb, učení se, nemá to konce. A to je na tom fajn. Fotografování je pro mne práce ale i odpočinek, relax. Každé focení je něčím jiné, jedinečné, je potřeba si užít každý okamžik, který právě probíhá.
Na čem právě teď pracujete?
Vedle běžné komerční fotografie dlouhodobě portrétuji zajímavé a inspirativní osobnosti, lidi ze svého okolí. Postupně tak vznikají dvě sbírky fotografií, jedna jsou osobnosti Čáslavi a okolí a ta druhá jsou osobnosti, se kterými jsem se setkal. Často z těchto lidí cítím nadšení pro život a jejich odhodlání žít a tvořit je velmi inspirující. To bych chtěl, aby z fotografií divák cítil a měl možnost si vzít jako inspiraci pro svůj vlastní život.
Dále pak dlouhodobě fotím projekt "Začni správně" organizace yourchance o.p.s..
Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Pokračovat v projektu portrétů (jsou to stovky lidí) a nafotit alespoň některé z nich po letech znovu. Viděl jsem několik podobných projektů a vždy to byly velmi zajímavé příběhy. Reportážními fotografiemi z běžného života lidí v mém okolí chci ukázat, že to, jaký prožíváme život, je jen na nás a našem vnímání reality, kterou sami spoluvytváříme. Nedávno jsem v knize od W. Dayera četl jednu z mnoha velmi zajímavých myšlenek: „Jsme tím, jak reagujeme na situace, které se nám dějí.“ A tak si vybírám z mnoha akcí a aktivit, které se nabízejí ty, které souzní s mou představou světa a prostřednictvím fotografií umožňuji dalším lidem nahlédnout a vidět. Jsem přesvědčen, že má radost a energie vkládaná do fotografií může přinášet energii a radost i dalším, kteří jsou připraveni ji přijímat.
Naprostou novinkou je užší spolupráce s významným mozaikářem Františkem Tesařem, se kterým nafotím dokument o české mozaice.
Více informací a fotografií naleznete na www.lepeska.cz.
Velmi Vám děkuji za rozhovor a těším se zase brzy na viděnou.
Tereza Melišová, PR Managerka
