Ocitly jsme se v horách, ve městě Štip, v Makedonii. Konal se tam seminář o genderové korektní terminologii v žurnalistice a médiích.
Město Štip se nachází v makedonských horách, je střední velikosti, má tak kolem 55 tis. obyvatel a stále jsou tu patrny stopy po válce, která skončila před dvaceti lety.
Kontejnery na ulici přetékají odpadky, kolem kterých běhají psi, očichají si nás a doufají, že dostanou kus žvance, kterého se nedočkají. Z hromady odhozených plastů a starých pneumatik plíživě vylézají tlusté kočky. Cítíme vítr a na horizontu se rýsují hory a okrově žluté kopce v oparu listopadového zapadajícího slunce. Je to tak nádherné, že ani nevnímáme tu přetrvávající rozvojovost a drsnost země kolem.
Jdeme do starého města, z kopce do kopce, a chceme se potkat s místními lidmi. Míjí nás staré taxíky a ojetá auta, které si lidé přivezli z Německa, kde, jak s hrdostí někteří prohlašují, pracovali. Jdeme opatrně, řidiči moc nerespektují chodce, kteří jdou po kraji silnice. Chodníky tu nejsou a když jsou, tak jsou rozbité anebo na nich stojí auta. Město Štip je známé svojí textilní výrobou. Jsou tu velké fabriky i malé fabričky, kde pracují místní ženy a nejznámější obchod „Štipka“ se pyšní skutečně krásnými kabáty a svetříky. Celá výroba jde na vývoz. Už se stmívá, když vstupujeme do malé výrobny, kde kupujeme místní specialitu, takovou makedonskou pizzu – „Pastrmalija“. Tahle je ve tvaru ryby. Za deset minutách je naše dobrota hotová a my si zatím si povídáme s rodinou, která tento podnik vlastní. Táta, máma a dospělý syn. Domluva tady s lidmi je celkem jednoduchá. Většina neumí anglicky, a tak je nejlépe mluvit česky, protože oba jazyky si jsou na význam slov podobné. A tak se dovídáme, že paní ještě pracuje v textilce. Prý dobře platí, ale závisí to na tom, na jaké pozici pracujete. V neděli ještě pomáhá svému manželovi tady v podniku. A jak je to s postavením ženy ve společnosti? Černovlasá Štipanka se přestane usmívat. To prý už tak slavné není.
Ve městě vidíme předvolební plakáty jen s portréty mužů. V krámku si koupíme mandarinky asi za polovinu ceny co u nás a míříme do kavárny. Chceme si dát místní kávu, což je makedonsky turecká káva, ale prý to není ten turek, co si děláme v Čechách, jak nám řekl jeden kolemjdoucí, který nějakou dobu u nás žil a slyšel češtinu. V kavárně tu kávu nemají, prý mají jen macchiato, tak si objednáme
místní pivo Skopsko. Chutná nám. Všude jsou obrazovky s plavovlasými modelkami v plavkách a drahých autech. Sen mnohých Makedonců.
Vracíme se nalezenou zkratkou do hotelu na kraji města, jehož ohromný kýčovitě červený neon s nápisem Izgrev nemůžeme přehlédnout ani z druhého konce města. Míjíme už potemnělý příkrý dominantní kopec Isar s křížem na vrcholku a nad ním nádherný opálově zbarvený úplněk. V hotelové restauraci mladé rodiny s dětmi slaví narozeniny a k tomu nám všem vyhrává makedonský srdcebolný
popík. No, pojďme spát, výborné víno Tikveš nás ukolébalo. Makedonská neděle končí.
Příští den začal seminář s našemi kolegyněmi a kolegy z neziskových organizací nejprve team-buildingovým představováním. Sjeli se sem mladí lidé z východoevropských zemí, Itálie a Estonska. Pracují, přitom studují anebo se rozhodli skoncovat se zaměstnáním manažerů v zahraničí a chtějí dělat něco užitečného pro obyčejné lidi doma. Vrátili se ke svým kořenům. Profesionál v novinařině je tu italský investigativní novinář Lorenzo, který připravil vtipnou prezentaci o postavení italských žen v médiích, a to od těch, kde se to jen
hemžilo botoxovými vyšpulenými rty a vůbec vším možným umělým na těle, až k významným vědkyním a spisovatelkám. Už v roce 1926 byla Grazia Deledda nositelkou Nobelovy ceny za literaturu, ale kdo o ní z nás slyšel? Ani nevíme, za jaké dílo tu Nobelovku dostala, natož abychom od ní něco četli.
Sympatická Maria z estonského Tallinu, která vystudovala film, představila Estonsko, v čele s mladou prezidentkou Kersti Kaljulaid, celkem jako přívětivou severskou zemi, jako nový východoevropský Silicon Valley s největším počtem vznikajících start-upů. Tento pozitivní dojem však kazí poslední místo mezi členskými zeměmi EU v tabulce s největším GPG (Gender Pay Gap), a to plných 27 % a vysoká míra alkoholismu v zemi, který plodí násilí na ženách.
Česká republika, bohužel, co se týče GPG, na tom není lépe. V tomto smutném žebříčku se umístila hned před Estonskem se svými 22,5% rozdílu mezi finančním ohodnocením žen a mužů, takže na předposledním místě v EU. (Evropský rozdíl činí v průměru 16%). V IT sektoru platební rozdíl činí plných 32%. Představily jsme takto na semináři hloubkovou analýzu, která byla vypracována ministerstvem práce a sociálních věcí a tudíž můžeme čerpat přesné argumenty z oficiálních a poctivých dat. Nejvyšší rozdíl je ve finančním sektoru, kde se rozdíl pohybuje až v rozmězí do 400 000 Kč (ano, čtete správně, ty 3 nuly značí tisíce), takže si asi dokážete představit, že za plné období pracovní aktivity 30 let, by žena mohla koupit třeba krásný dům nebo luxusní byt. Ale nemůže, předběhne ji její mužský kolega ohodnocený za stejnou práci vyšším platem, protože „u nás je to tak nastavené“ (pozn. Na FB jsem četla, že v IT sektoru platební rozdíl činí 32% !!!!).
Od těchto chmurných čísel jsme povzbudily přítomné optimističtějšími informacemi o konání Equal Pay Day, které už po deváté BPW připravuje na duben. V naší prezentaci Velký Džegr nezabral (balkánské země hokeji neholdují, zato se tisk horlivě věnuje bývalým hvězdám alspkého lyžování, jak dnes vypadají a co mají na sobě), ale Krtečka poznali všichni hned.
Jak se ale ukazuje, ani mít prezidentku za ženu není žádná výhra. Chorvatská kolegyně Greta, nefalšovaná feministická bojovnice za spravedlnost, se velmi rozhořčeně vyjadřovala k současné politické prezentaci země v čele s prezidentkou (mimochodem obě jsou rodačky z Rijeky), která, podle jejích slov, pro chorvatské ženy nic pozitivního neudělala a nedělá. Naopak, je to pouze představitelka machistické moci její politické strany. (V žebříčku nejvlivnějších žen podle časopisu Forbes, je chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovičová na 39. místě, Česko žádnou takovou ženu nemá).
Pak se také naše skupiny pustily do návrhů projektů ve třech oblastech: podnikání žen, genderově korektní jazyk v médiích (kde měla výbornou přednášku srbská lingvistka Tamara), rod (gender) obecně. Takže se objevovaly návrhy jak zapojit mladé ženy do podnikání, jak se naučit marketingu, financím, přivést pozitivní příklady úspěšných žen podnikatelek a jak používat a posílit roli síťování a k tomu by
měly pomoci také případové studie.
Bohužel, nabyly jsme všichni a všechny dojmu, že nikde není prostředí nakloněno přátelsky k genderově správnému používání jazyka v médiích. Chybí vůle, vzdělání, kultura a kultivovanost, ale i lhostejnost samotných žen. Politici a političky se tváří, že se tato věc přežila nebo že ji netřeba vůbec řešit. Ale existuje, a to i ve skrytých dvojsmyslných verbálních narážkách nebo reklamách. Hned na letišti v Praze (považte v Praze, a to jsem tvrdila na Balkáně, že u nás by se nic takového už neobjevilo!) jsme minuly reklamu, kde byla zobrazena krásná žena s obrovskými ňadry a byla to reklama na pivo, sýr či co? Už se nepamatuji, ale jak by řekla jedna nebožka česká spisovatelka: „Tady se bez nahé ženské neprodá ani hřebík“... Ale nikdo si toho nevšímal, vždyť reklama přece prodává, ne?
Jiřina Castorena Sanchez
