Archive for category: Equal Pay Day

Dana uvažuje: „Před pár lety mi kolega v práci řekl, že se prý chovám tak, aby si o mně lidé nic špatného nemysleli, že se snažím každému vyhovět, že mě zkrátka moc zajímá, co si lidé o mně myslí. Když si toho všimli i ostatní, ale já ne, tak ani nevím, jestli si to skutečně myslím…“

Bere se za samozřejmost, že kolegové, kolegyně, manžel, děti (kdo další?) nás ženy o něco žádají: „Udělejte tohle, paní Danuško, napište tomuhle a támhle tomu, zařiďte tohle, protože já na to nemám čas.“

STŘIH. Doma: „Prosim tě, miláčku, (čím dál častěji bez toho „miláčka“ a „prosím“), udělej tohle, dones a přines mi ty kalhoty, ne tyhle, ty béžové z tý čistírny. Jo, hele a zavolej mý matce, že nepřijdu, protože mám s kolegy (co??? golf??? nebo pivko??). Jo, ještě dovez auto do servisu, něco je tam se spojkou. No, a ty děti nemůžu vzít do ZOO, jak jsme se domlouvali, protože přišla nečekaná nabídka a na té poradě musím být…tak si něco pro ně vymysli, no vždyť ty už něco vymyslíš…“

Danuščina hlava se kymácí: „Ano, miláčku, zařídím (to „miláčku“ se objevuje čím dál víc znaveněji…), ještě zaběhnu do pojišťovny, banky, čistírny, ježiš, to nestihnu, taky musím letět do práce, protože mi šéfka nařídila, že abych udělala „tohle“. No, ale ty děti, no ty budou zklamané, tolik se těšili na to krmení lvů, ale co se dá dělat, když táta nemůže...no nic, tak je odvezu na kroužek“…

Telefon. Tchyně: „Danuško, prosím tě (někdy bez té „Danušky“ a „prosím tě“) dovez mi tohle a tohle, víš přece, že Slávek (to jako syn) toho má tolik, že nemůže, že ani chudák nestíhá. Tuhle rychle zaběhl a říkal mi, že ani ty kalhoty jsi mu z čistírny nepřinesla, to bys tedy mohla, holka. No, a s dětmi bys mohla zajet nebo je někam vzít, víš, že Slávek nemůže z práce. Jo, a něco říkal, že mají přijet nějací noví kolegové, že je pozve k vám na večeři. Tak bys měla připravit tu svíčkovou anebo ne, něco víš, aby to bylo tradiční, aby viděli, co my tady máme k jídlu…No, dyť ty už něco vymyslíš.““

Danuška do telefonu: „Ano, maminko, jo, ty kalhoty, no jo, ty přinesu, já na to úplně zapomněla, ty vyzvednu po cestě, až půjdu pro děti. No, to mi ani Slávek neříkal, že někdo má přijet, a kdy že to mají přijít?  Ježiš, už pozítří, no, já už něco vymyslím. Maminko, prosím vás, já už musím jít do práce, šéfka na mě čeká, musím jí předložit nové výkazy.“

Za chvíli další telefon. Dana obrací oči v sloup. V telefonu se ozve hlas Daniny maminky: „Danuš, prosím tě (stále častěji bez té „Danuš“ a „prosím tě“), jak to máš v tý práci? Známá mi říkala, víš ta známá té známé… že jsi něco nedodělala nebo co, nějaký výkazy, holka, abys tam neměla problémy. To víš, holčičko, my jsme taky musely dělat a taky jsme měly děti a neměly jsme počítač ani automatickou pračku…Jo, a Slávek říkal, že už nemá co na sebe, to mu nemůžeš vzít ty kalhoty do čistírny, holka, vždyť víš, že toho má moc v práci…No, a v sobotu, když tak k nám hoď děti, když budete mít tu návštěvu, abys ji mohla něčím překvapit z tvého kulinářského umění. Ale pak pro ně přijeď, víš, že tátu zlobí srdce a taky má potom nějaké setkání s bývalými kolegy nebo co…“

Danuška na to: „Ale jo, mami, já vím, musím udělat ty výkazy, a dojít do čistírny a zavézt a přivézt děti, no, nějak to stihnu, já už něco vymyslím. To bys byla strašně hodná, kdybych v sobotu mohla nechat na chvíli děti u tebe. Musím něco nakoupit na tu večeři pro tu návštěvu ze Slávkovy kanceláře, já vím, co by si o nás pomysleli...no, snad to stihnu, já něco vymyslím, tak já pádím mami…“

 

 

Dana běží na autobus, tramvaj, metro nebo usedá za volant, to je jedno, zkrátka něčím spěchá, a po cestě najednou záblesk z výlohy “SALE“ až 50%...! Ha! Slevy! Na Danu vybleskly nádherné lodičky. JEN za 2000 Kč! Daně se zalesknou očička: „Jééé, ty jsou boží, ty by se mi hodily k tomu černýmu saku, no…ale kde teď na ně vzít, když musím tohle a támhleto, no jo, ještě do toho servisu…no co, zkusím večer říct Slávkovi, vždyť říkal, že jim bude šéf něco přidávat“…

STŘIH. Večer doma: „Slávku, víš, viděla jsem dneska takový krásný lodičky, jsou ve slevě, ani nebyly moc drahý“… . Slávek přerušuje Danu: „Ale miláčku (to „miláčku“ suše, bez výrazu), víš, že teď to nejde. Musíme zaplatit servis auta, víš, že tam blbne spojka, a to bude drahý, klukovi zaplatit ten kroužek „Malý manažer“ a malý ten krasobruslařský trénink, víš, jaký jsou to strašný peníze. A hele, musíš se blejsknout s tou večeří, zlato (bez té záře…), na co budou čubrnět, co by si o nás pomysleli, že je neumíme pohostit, no, dyť ty něco vymyslíš…“

STŘIH. Dámské toalety, Dana stojí před zrcadlem, je po víkendu. Ze zrcadla na ni čučí podmalované unavené oči, na sobě černé sako, bez vysněných červených lodiček. Vrací se do kanceláře, kde na ni zahaleká kolega: „Tedy Danuš, jak ty to všechno stíháš...manžela, děti, tchyni, a teď ještě ta návštěva, to ti musej platit zlatem, ne? , haha. Já bych tohle nedělal, abys jednou z toho nevypustila duši!...“

Dana si najednou připadá unavená, vyhořelá, uhoněná. Jak to, že to nikdo nedocení. „Vždyť já se tak snažím. Všechno pro rodinu a v práci taky musím bejt dobrá, co by si o mně pomysleli…“ Vtom jukne do kanceláře hlava kolegy: „Jo, hele, a šéfová ti vzkazuje, že se ty výkazy musej předělat, něco tam bylo blbě nebo co, ale ty chlebíčky, co jsi připravila v sobotu byly suprový, já bych to nedal, to bych vypustil duši…tak čau…“

POKRAČOVÁNÍ: Jak (ne) vypustit duši  50+

Dana, celkem dobře vypadající padesátnice (krapet přes padesát a ty kila jsou taky „krapet přes“…) běží na pracák (po kolikáté už?...). Přemýšlí: „No, radši si vezmu ten starší kabát, abych tam nevypadala jako ňáká zazobaná… nebo to starý černý sako, škoda, v těch lodičkách už bych stejně nevydržela…“ Slávek, tehdejší manžel se už po rozvodu několik let neukázal, od té doby, co vyměnil Danu za mladší kolegyni a stará se o malé mimino. Dospělé děti, jeden na Okinawě, druhé z Bruselu, ohlásily, že možnááá na máminy narozeniny dorazí.

Dcera: „Mami, ahoj, já asi přijedu, ale Mirek (přítel dcery) má strašně práce, no dyť víš, a já musím vidět taky kamarádky, máme slezinu, tak bych k tobě hodila malýho, jo?!“

Syn, ještě váhá, přece jen je to hodně daleko a s jeho novým přítelem má nový děsně důležitý projekt, tak pozdraví mamku ze Skypu. Ze seniorského domu volali, že mamince je špatně, že bude muset jít do nemocnice: „To víte, má těžkou cukrovku, no, vždyť vy už něco vymyslíte, paní Dano…“

STŘIH. Dana stojí s kufrem v ruce ve dveřích a na stole zanechává vzkaz:

„Moji všichni drazí, teď tu pár dní nebudu, anebo ne, hodně dlouho tu nebudu, odjíždím do Kolumbie, mám tam jeden děsně důležitý projekt. Přece tady nevypustím duši!

Mám vás všechny ráda, objímá vás vaše máma“.

 

 

 

Jiřina Castorena