(Ne)vypusť duši

Dana uvažuje: „Před pár lety mi kolega v práci řekl, že se prý chovám tak, aby si o mně lidé nic špatného nemysleli, že se snažím každému vyhovět, že mě zkrátka moc zajímá, co si lidé o mně myslí. Když si toho všimli i ostatní, ale já ne, tak ani nevím, jestli si to skutečně myslím…“

Bere se za samozřejmost, že kolegové, kolegyně, manžel, děti (kdo další?) nás ženy o něco žádají: „Udělejte tohle, paní Danuško, napište tomuhle a támhle tomu, zařiďte tohle, protože já na to nemám čas.“

STŘIH. Doma: „Prosim tě, miláčku, (čím dál častěji bez toho „miláčka“ a „prosím“), udělej tohle, dones a přines mi ty kalhoty, ne tyhle, ty béžové z tý čistírny. Jo, hele a zavolej mý matce, že nepřijdu, protože mám s kolegy (co??? golf??? nebo pivko??). Jo, ještě dovez auto do servisu, něco je tam se spojkou. No, a ty děti nemůžu vzít do ZOO, jak jsme se domlouvali, protože přišla nečekaná nabídka a na té poradě musím být…tak si něco pro ně vymysli, no vždyť ty už něco vymyslíš…“

Danuščina hlava se kymácí: „Ano, miláčku, zařídím (to „miláčku“ se objevuje čím dál víc znaveněji…), ještě zaběhnu do pojišťovny, banky, čistírny, ježiš, to nestihnu, taky musím letět do práce, protože mi šéfka nařídila, že abych udělala „tohle“. No, ale ty děti, no ty budou zklamané, tolik se těšili na to krmení lvů, ale co se dá dělat, když táta nemůže...no nic, tak je odvezu na kroužek“…

Telefon. Tchyně: „Danuško, prosím tě (někdy bez té „Danušky“ a „prosím tě“) dovez mi tohle a tohle, víš přece, že Slávek (to jako syn) toho má tolik, že nemůže, že ani chudák nestíhá. Tuhle rychle zaběhl a říkal mi, že ani ty kalhoty jsi mu z čistírny nepřinesla, to bys tedy mohla, holka. No, a s dětmi bys mohla zajet nebo je někam vzít, víš, že Slávek nemůže z práce. Jo, a něco říkal, že mají přijet nějací noví kolegové, že je pozve k vám na večeři. Tak bys měla připravit tu svíčkovou anebo ne, něco víš, aby to bylo tradiční, aby viděli, co my tady máme k jídlu…No, dyť ty už něco vymyslíš.““

Danuška do telefonu: „Ano, maminko, jo, ty kalhoty, no jo, ty přinesu, já na to úplně zapomněla, ty vyzvednu po cestě, až půjdu pro děti. No, to mi ani Slávek neříkal, že někdo má přijet, a kdy že to mají přijít?  Ježiš, už pozítří, no, já už něco vymyslím. Maminko, prosím vás, já už musím jít do práce, šéfka na mě čeká, musím jí předložit nové výkazy.“

Za chvíli další telefon. Dana obrací oči v sloup. V telefonu se ozve hlas Daniny maminky: „Danuš, prosím tě (stále častěji bez té „Danuš“ a „prosím tě“), jak to máš v tý práci? Známá mi říkala, víš ta známá té známé… že jsi něco nedodělala nebo co, nějaký výkazy, holka, abys tam neměla problémy. To víš, holčičko, my jsme taky musely dělat a taky jsme měly děti a neměly jsme počítač ani automatickou pračku…Jo, a Slávek říkal, že už nemá co na sebe, to mu nemůžeš vzít ty kalhoty do čistírny, holka, vždyť víš, že toho má moc v práci…No, a v sobotu, když tak k nám hoď děti, když budete mít tu návštěvu, abys ji mohla něčím překvapit z tvého kulinářského umění. Ale pak pro ně přijeď, víš, že tátu zlobí srdce a taky má potom nějaké setkání s bývalými kolegy nebo co…“

Danuška na to: „Ale jo, mami, já vím, musím udělat ty výkazy, a dojít do čistírny a zavézt a přivézt děti, no, nějak to stihnu, já už něco vymyslím. To bys byla strašně hodná, kdybych v sobotu mohla nechat na chvíli děti u tebe. Musím něco nakoupit na tu večeři pro tu návštěvu ze Slávkovy kanceláře, já vím, co by si o nás pomysleli...no, snad to stihnu, já něco vymyslím, tak já pádím mami…“

 

 

Dana běží na autobus, tramvaj, metro nebo usedá za volant, to je jedno, zkrátka něčím spěchá, a po cestě najednou záblesk z výlohy “SALE“ až 50%...! Ha! Slevy! Na Danu vybleskly nádherné lodičky. JEN za 2000 Kč! Daně se zalesknou očička: „Jééé, ty jsou boží, ty by se mi hodily k tomu černýmu saku, no…ale kde teď na ně vzít, když musím tohle a támhleto, no jo, ještě do toho servisu…no co, zkusím večer říct Slávkovi, vždyť říkal, že jim bude šéf něco přidávat“…

STŘIH. Večer doma: „Slávku, víš, viděla jsem dneska takový krásný lodičky, jsou ve slevě, ani nebyly moc drahý“… . Slávek přerušuje Danu: „Ale miláčku (to „miláčku“ suše, bez výrazu), víš, že teď to nejde. Musíme zaplatit servis auta, víš, že tam blbne spojka, a to bude drahý, klukovi zaplatit ten kroužek „Malý manažer“ a malý ten krasobruslařský trénink, víš, jaký jsou to strašný peníze. A hele, musíš se blejsknout s tou večeří, zlato (bez té záře…), na co budou čubrnět, co by si o nás pomysleli, že je neumíme pohostit, no, dyť ty něco vymyslíš…“

STŘIH. Dámské toalety, Dana stojí před zrcadlem, je po víkendu. Ze zrcadla na ni čučí podmalované unavené oči, na sobě černé sako, bez vysněných červených lodiček. Vrací se do kanceláře, kde na ni zahaleká kolega: „Tedy Danuš, jak ty to všechno stíháš...manžela, děti, tchyni, a teď ještě ta návštěva, to ti musej platit zlatem, ne? , haha. Já bych tohle nedělal, abys jednou z toho nevypustila duši!...“

Dana si najednou připadá unavená, vyhořelá, uhoněná. Jak to, že to nikdo nedocení. „Vždyť já se tak snažím. Všechno pro rodinu a v práci taky musím bejt dobrá, co by si o mně pomysleli…“ Vtom jukne do kanceláře hlava kolegy: „Jo, hele, a šéfová ti vzkazuje, že se ty výkazy musej předělat, něco tam bylo blbě nebo co, ale ty chlebíčky, co jsi připravila v sobotu byly suprový, já bych to nedal, to bych vypustil duši…tak čau…“

POKRAČOVÁNÍ: Jak (ne) vypustit duši  50+

Dana, celkem dobře vypadající padesátnice (krapet přes padesát a ty kila jsou taky „krapet přes“…) běží na pracák (po kolikáté už?...). Přemýšlí: „No, radši si vezmu ten starší kabát, abych tam nevypadala jako ňáká zazobaná… nebo to starý černý sako, škoda, v těch lodičkách už bych stejně nevydržela…“ Slávek, tehdejší manžel se už po rozvodu několik let neukázal, od té doby, co vyměnil Danu za mladší kolegyni a stará se o malé mimino. Dospělé děti, jeden na Okinawě, druhé z Bruselu, ohlásily, že možnááá na máminy narozeniny dorazí.

Dcera: „Mami, ahoj, já asi přijedu, ale Mirek (přítel dcery) má strašně práce, no dyť víš, a já musím vidět taky kamarádky, máme slezinu, tak bych k tobě hodila malýho, jo?!“

Syn, ještě váhá, přece jen je to hodně daleko a s jeho novým přítelem má nový děsně důležitý projekt, tak pozdraví mamku ze Skypu. Ze seniorského domu volali, že mamince je špatně, že bude muset jít do nemocnice: „To víte, má těžkou cukrovku, no, vždyť vy už něco vymyslíte, paní Dano…“

STŘIH. Dana stojí s kufrem v ruce ve dveřích a na stole zanechává vzkaz:

„Moji všichni drazí, teď tu pár dní nebudu, anebo ne, hodně dlouho tu nebudu, odjíždím do Kolumbie, mám tam jeden děsně důležitý projekt. Přece tady nevypustím duši!

Mám vás všechny ráda, objímá vás vaše máma“.

 

 

 

Jiřina Castorena

Jedna minuta prý stačí k lásce na první pohled a z toho jen několik vteřin, kdy můžete na druhou osobu zapůsobit

Jedna minuta jako zkouška sirén, každou první středu v měsíci z tlampačů míru.
Jedna minuta elevator speech, jako prezentace sebe ve výtahu. Představení celého vašeho nejlepšího já za 60 vteřin.
Jedna minuta k pokornému uctění památky zesnulého.
Jedna minuta prý stačí k lásce na první pohled a z toho jen několik vteřin, kdy můžete na druhou osobu zapůsobit chemickou reakcí a vzbudit vzájemné sympatie.

Jedna minuta zdržení, jedna minuta navíc, o jednu minutu dříve…

60 je jenom číslo. Jednička také. Když budeme chtít, najdeme v životě spoustu symboliky a propojených věcí. Když ale chtít nebudeme, tak kolem nás jen bezvýznamně proplují.

60+minut trvá kulatý stůl při setkání mentorky a účastnic na konferenci Equal Pay Day. No jo, určitě si říkáte, už zase ta konference! To je tak účelové 🙂

Je i není. Za jednu vteřinu se může změnit váš život v konec ve zmuchlané kapotě auta, stejně tak může za 60 vteřin váš život nabrat jiný směr, když informace, kterou dostanete zaklapne do vašeho života jako puzzle. Zíráte na to a nestačí vám ani 60 minut na to, abyste to celé uchopili…. ale nevadí.

Takové věci se dějí. A dějí se z nějakého důvodu každý rok právě na této akci. Jeden prostor, jeden čas, jedna energie všech těch vás.

O čase, který věnujeme jen sami sobě si rozhodujeme jen my sami.

Třeba ho zrovna strávíme u kulatého stolu spolu.
ps: Jen jsem se tak zamyslela o čase, který je nám přidělen, když jsem dnešní středu poslouchala sirénu na balkoně v zimě, nehnutě a oddaně, očištěna od všech myšlenek a věnovala ji jen sama sobě.

Helena

 

Z blogu D©broholka

Feminismus chápeme jako respekt

Wiki píše: “Přesná definice feminismu je díky obsáhlosti problematická. V současnosti se ovšem feminismus věnuje rovnoprávnosti žen i mužů.” Co to znamená? 

Například když žena pracuje s mužem v týmu se stejným vzděláním na stejném projektu za stejný čas, měla by dostávat stejný plat. Stejné rovná se rovné. Ale nebývá tomu tak. Česká Republika se stále drží na posledních příčkách v Evropě s průměrným rozdílem 22%.

Feminismus je o rovnosti.

Ve světě existují i radikální formy feminismu, které “sahají až k popírání jakýchkoliv rozdílů v dispozicích pohlaví nebo propagují vyloženě nepřátelský přístup k mužům.” Radikální feminismus však musí dostat jasné NE stejně jako třeba terorismus, exorcismus, absolutismus, fanatismus a podobné skvělé -ismus. Věřím, že většina z nás neuznává nic radikálního, snad proto, že cokoliv “vyhroceného do extrému” (takto chápu radikální) není slučitelné s respektem. 

My v Čechách používáme takové krásné přísloví: všeho s mírou a já ráda používám “všeho s Mírou”. Přijde mi to vtipné a pokud to vysloví žena, vyjadřuje to pro mne spolupráci mužů a žen. A o to by mělo jít - nebojovat.

Na druhou stranu, pokud by ti “vyhrocenější, inteligentnější, obdarovaní, výjimeční a nej nej nej” nestáli za svými názory, nápady a myšlenkami, nebyli bychom tam, kde nyní. Nebyla by elektřina, internet, ani volba. Sny musí být veliké, aby posunuly planetu, nebo lidi na ní. Sny musí být za hranicí běžného myšlení, aby přesvědčily většinu. Ten střední proud. Prý ovce.

“Ta zlá feministka šla a nepřestala dokud neprosadila právo volit.” Ano, i ženy mohou volit.

“Ta zlá feministka šla a dosáhla toho, aby ženy mohly studovat.” Jakou školu prosím bude studovat Vaše dcera? A jaké si vybere povolání? Bude “popelář” nebo astronautka?

Všimli jste si? Ano, nejsme zvyklí na dvojí názvosloví a jako konzervativní národ nechceme moc změn, ani slyšet o tom, že by se věci měly psát “genderově korektně.” Nemusíme. Uvádět v médiích učitel a učitelka nebo pomocník a pomocnice by při bujaré představě mohlo prodloužit čas hlavních zpráv až o polovinu, ale pokud vydáváte inzerát na pracovní pozici, přeci hledáte vhodného kandidáta/kandidátku - ženu nebo muže. Stejně tak pokud píšu sama za sebe, nebo  pracovní email, nechci být manažer. Jsem prostě manažerka. Ano, jsem žena manažerka a nosím sukně. A taky kalhoty, protože kdysi dávno jedna "zlá feministka" a rebelka začala nosit kalhoty, aby mohla jezdit na divokém Západě na koni vedle muže. Je to snad špatně? Neměla by žena jezdit na koni?

Feminismus chápeme jako respekt skutečnosti, že humánní obyvatelé planety Země jsou dvojího pohlaví. Padesát na padesát. Že všichni mají mozek, srdce a své sny. Aby je mohli uskutečňovat opravdu všichni, musí mít rovné šance. Alespoň ty genderové.

Dělat kariéru je naplňující, ale bát se, že “nám ženy seberou moc” už není současný feminismus. Feminismus není boj, jen nabízí rovnou šanci všem. Na naplněný a šťastný život, ať už se jedná o volbu pro kariéru nebo rodinu, ať se jedná o muže, nebo ženy.

Helena Dreiseitlová 
Nikdy neříkej nikdy

V makedonském Štipu o genderově korektně používaném jazyku v žurnalistice (a nejen tam)

Ocitly jsme se v horách, ve městě Štip, v Makedonii. Konal se tam seminář o genderové korektní terminologii v žurnalistice a médiích.
Město Štip se nachází v makedonských horách, je střední velikosti, má tak kolem 55 tis. obyvatel a stále jsou tu patrny stopy po válce, která skončila před dvaceti lety.

Kontejnery na ulici přetékají odpadky, kolem kterých běhají psi, očichají si nás a doufají, že dostanou kus žvance, kterého se nedočkají. Z hromady odhozených plastů a starých pneumatik plíživě vylézají tlusté kočky. Cítíme vítr a na horizontu se rýsují hory a okrově žluté kopce v oparu listopadového zapadajícího slunce. Je to tak nádherné, že ani nevnímáme tu přetrvávající rozvojovost a drsnost země kolem.

Jdeme do starého města, z kopce do kopce, a chceme se potkat s místními lidmi. Míjí nás staré taxíky a ojetá auta, které si lidé přivezli z Německa, kde, jak s hrdostí někteří prohlašují, pracovali. Jdeme opatrně, řidiči moc nerespektují chodce, kteří jdou po kraji silnice. Chodníky tu nejsou a když jsou, tak jsou rozbité anebo na nich stojí auta. Město Štip je známé svojí textilní výrobou. Jsou tu velké fabriky i malé fabričky, kde pracují místní ženy a nejznámější obchod „Štipka“ se pyšní skutečně krásnými kabáty a svetříky. Celá výroba jde na vývoz. Už se stmívá, když vstupujeme do malé výrobny, kde kupujeme místní specialitu, takovou makedonskou pizzu – „Pastrmalija“. Tahle je ve tvaru ryby. Za deset minutách je naše dobrota hotová a my si zatím si povídáme s rodinou, která tento podnik vlastní. Táta, máma a dospělý syn. Domluva tady s lidmi je celkem jednoduchá. Většina neumí anglicky, a tak je nejlépe mluvit česky, protože oba jazyky si jsou na význam slov podobné. A tak se dovídáme, že paní ještě pracuje v textilce. Prý dobře platí, ale závisí to na tom, na jaké pozici pracujete. V neděli ještě pomáhá svému manželovi tady v podniku. A jak je to s postavením ženy ve společnosti? Černovlasá Štipanka se přestane usmívat. To prý už tak slavné není.

Ve městě vidíme předvolební plakáty jen s portréty mužů. V krámku si koupíme mandarinky asi za polovinu ceny co u nás a míříme do kavárny. Chceme si dát místní kávu, což je makedonsky turecká káva, ale prý to není ten turek, co si děláme v Čechách, jak nám řekl jeden kolemjdoucí, který nějakou dobu u nás žil a slyšel češtinu. V kavárně tu kávu nemají, prý mají jen macchiato, tak si objednáme
místní pivo Skopsko. Chutná nám. Všude jsou obrazovky s plavovlasými modelkami v plavkách a drahých autech. Sen mnohých Makedonců.

Vracíme se nalezenou zkratkou do hotelu na kraji města, jehož ohromný kýčovitě červený neon s nápisem Izgrev nemůžeme přehlédnout ani z druhého konce města. Míjíme už potemnělý příkrý dominantní kopec Isar s křížem na vrcholku a nad ním nádherný opálově zbarvený úplněk. V hotelové restauraci mladé rodiny s dětmi slaví narozeniny a k tomu nám všem vyhrává makedonský srdcebolný
popík. No, pojďme spát, výborné víno Tikveš nás ukolébalo. Makedonská neděle končí.

Příští den začal seminář s našemi kolegyněmi a kolegy z neziskových organizací nejprve team-buildingovým představováním. Sjeli se sem mladí lidé z východoevropských zemí, Itálie a Estonska. Pracují, přitom studují anebo se rozhodli skoncovat se zaměstnáním manažerů v zahraničí a chtějí dělat něco užitečného pro obyčejné lidi doma. Vrátili se ke svým kořenům. Profesionál v novinařině je tu italský investigativní novinář Lorenzo, který připravil vtipnou prezentaci o postavení italských žen v médiích, a to od těch, kde se to jen
hemžilo botoxovými vyšpulenými rty a vůbec vším možným umělým na těle, až k významným vědkyním a spisovatelkám. Už v roce 1926 byla Grazia Deledda nositelkou Nobelovy ceny za literaturu, ale kdo o ní z nás slyšel? Ani nevíme, za jaké dílo tu Nobelovku dostala, natož abychom od ní něco četli.

Sympatická Maria z estonského Tallinu, která vystudovala film, představila Estonsko, v čele s mladou prezidentkou Kersti Kaljulaid, celkem jako přívětivou severskou zemi, jako nový východoevropský Silicon Valley s největším počtem vznikajících start-upů. Tento pozitivní dojem však kazí poslední místo mezi členskými zeměmi EU v tabulce s největším GPG (Gender Pay Gap), a to plných 27 % a vysoká míra alkoholismu v zemi, který plodí násilí na ženách.

Česká republika, bohužel, co se týče GPG, na tom není lépe. V tomto smutném žebříčku se umístila hned před Estonskem se svými 22,5% rozdílu mezi finančním ohodnocením žen a mužů, takže na předposledním místě v EU. (Evropský rozdíl činí v průměru 16%). V IT sektoru platební rozdíl činí plných 32%. Představily jsme takto na semináři hloubkovou analýzu, která byla vypracována ministerstvem práce a sociálních věcí a tudíž můžeme čerpat přesné argumenty z oficiálních a poctivých dat. Nejvyšší rozdíl je ve finančním sektoru, kde se rozdíl pohybuje až v rozmězí do 400 000 Kč (ano, čtete správně, ty 3 nuly značí tisíce), takže si asi dokážete představit, že za plné období pracovní aktivity 30 let, by žena mohla koupit třeba krásný dům nebo luxusní byt. Ale nemůže, předběhne ji její mužský kolega ohodnocený za stejnou práci vyšším platem, protože „u nás je to tak nastavené“ (pozn. Na FB jsem četla, že v IT sektoru platební rozdíl činí 32% !!!!).

Od těchto chmurných čísel jsme povzbudily přítomné optimističtějšími informacemi o konání Equal Pay Day, které už po deváté BPW připravuje na duben. V naší prezentaci Velký Džegr nezabral (balkánské země hokeji neholdují, zato se tisk horlivě věnuje bývalým hvězdám alspkého lyžování, jak dnes vypadají a co mají na sobě), ale Krtečka poznali všichni hned.

Jak se ale ukazuje, ani mít prezidentku za ženu není žádná výhra. Chorvatská kolegyně Greta, nefalšovaná feministická bojovnice za spravedlnost, se velmi rozhořčeně vyjadřovala k současné politické prezentaci země v čele s prezidentkou (mimochodem obě jsou rodačky z Rijeky), která, podle jejích slov, pro chorvatské ženy nic pozitivního neudělala a nedělá. Naopak, je to pouze představitelka machistické moci její politické strany. (V žebříčku nejvlivnějších žen podle časopisu Forbes, je chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovičová na 39. místě, Česko žádnou takovou ženu nemá).

Pak se také naše skupiny pustily do návrhů projektů ve třech oblastech: podnikání žen, genderově korektní jazyk v médiích (kde měla výbornou přednášku srbská lingvistka Tamara), rod (gender) obecně. Takže se objevovaly návrhy jak zapojit mladé ženy do podnikání, jak se naučit marketingu, financím, přivést pozitivní příklady úspěšných žen podnikatelek a jak používat a posílit roli síťování a k tomu by
měly pomoci také případové studie.

Bohužel, nabyly jsme všichni a všechny dojmu, že nikde není prostředí nakloněno přátelsky k genderově správnému používání jazyka v médiích. Chybí vůle, vzdělání, kultura a kultivovanost, ale i lhostejnost samotných žen. Politici a političky se tváří, že se tato věc přežila nebo že ji netřeba vůbec řešit. Ale existuje, a to i ve skrytých dvojsmyslných verbálních narážkách nebo reklamách. Hned na letišti v Praze (považte v Praze, a to jsem tvrdila na Balkáně, že u nás by se nic takového už neobjevilo!) jsme minuly reklamu, kde byla zobrazena krásná žena s obrovskými ňadry a byla to reklama na pivo, sýr či co? Už se nepamatuji, ale jak by řekla jedna nebožka česká spisovatelka: „Tady se bez nahé ženské neprodá ani hřebík“... Ale nikdo si toho nevšímal, vždyť reklama přece prodává, ne?

Jiřina Castorena Sanchez

A co dáte kámošce pod stromeček Vy? Aneb – Pomůžete mi?

 

Dnes (1.listopadu) jsme byli s manželem nakupovat v jednom velkém obchodě. Dýně zmizely. Vydlabány a zapomenuty (zaplať pánbůh, nesnáším dýňovou polévku). Haloweenské netopýry, strašidla a jinou havěť nahradily stromečky, vločky, hvězdy a tak. Naštěstí zatím nepustili koledy. Zatím!

Prostě to už začalo. A i když se bráním zuby nehty, musím připustit, že je čas začít myslet na dárky. Letos je přede mnou velká výzva. Mám dlouholetou kamarádku, úspěšnou a zkušenou manažerku. Popravdě – být v našem věku nezkušená už snad ani nejde, ale zní to dobře a vy víte, co tím myslím: je to zkrátka žena, která se o zkušenosti může dělit. Jenomže moc nechce.

Nevěří na akce zaměřené na vzájemnou podporu žen, je velmi obezřetná k jakkoli institucionalizované ženské solidaritě. Dokážu to pochopit. Také si pamatuji povinné oslavy MDŽ, ze kterých se úplně vytratila podstata, zůstala jen karikatura a rudý karafiát, který za to vážně nemohl. Ale stejně jako se karafiáty vrátily do květinářství, vrátila se také myšlenka ženské soudržnosti, naštěstí v jiných modifikacích, než byla ta představení, na kterých jsem co pionýrka recitovala angažované verše.

Pomůžete mi?

Když jsem svojí kamarádku přesvědčovala, aby nás nějak podpořila, neodmítla, ale řekla: „Přesvědčte mě." A tomu říkám vhozená rukavice. Takže se letos omlouvám všem parfumériím, protože jsem se rozhodla přesvědčit ji zážitkem – vstupenkou na Equal Pay Day. Tahle akce mě baví a má tak fajn atmosféru, že se nebojím do toho jít. Ovšem teď dost potřebuju, abyste mě v tom nenechaly a přišly tu atmosféru zase vytvořit. Už teď můžu slíbit opravdu hodně zajímavých mentorek a hostů jako v posledním ročníku, podívejte se.

Do konce roku pořídíte vstupenku v předprodeji za parádní ceny.  Tak vezměte kámošku, kolegyni, maminku, ségru, to je jedno. Hlavně přijďte, přece ji musíme přesvědčit, že když se ženy spojí, dokáží neuvěřitelné věci 🙂

 

Marie Petrovová
napsáno rtěnkou

 

 

 

 

Nová Sněmovna s ne moc novými čísly

Nechci se vůbec pouštět do politologických analýz, tak jsem se pustila alespoň do počtů. Tedy první údaj jsem nechala na ČSÚ, podle kterého bude mít nová Sněmovna 44 žen, což je 22 % z celkového počtu 200 křesel a je to o 5 žen více než ve volbách v roce 2013. Je to hezké, ale taková pecka to zase není. Půjdeme-li tempem 5 žen každé čtyři roky, dostaneme se na počet 99 poslankyň v roce 2061 a ke svým stým narozeninám bych pak mohla dostat skvělý dárek: 109 žen ve Sněmovně v roce 2069.

Jak to s poslankyněmi mají jednotlivé (dnes už parlamentní) strany:

Strana Počet poslankyň Podíl na celkovém počtu poslanců (v %)
ANO 20 25,6
ODS 5 20
Piráti 3 13,6
SPD 6 27,2
KSČM 3 20
ČSSD 2 13,3
KDU-ČSL 1 10
TOP 09 2 28,5
STAN 2 33,3

Všechny zvolené poslankyně získaly celkem 174 714 preferenčních hlasů. Sečteme-li preferenční hlasy nejúspěšnějších kandidátů (z každé strany jsem vzala jednoho), dostaneme se na číslo 146 923. Kdybych přidala ještě vykroužkované dvojky (není mezi nimi žádná žena), bude to celkem 232 251 preferenční hlasů.

Statistika samozřejmě není vždycky úplně fér, protože když máte jen 6 mandátů a z toho jsou dvě ženy, hned to číslo vypadá jinak. Ovšem pokud se prezentujete jako někdo, pro koho jsou důležité hodnoty jako rodina, děti, sladění pracovního a soukromého života, čekala bych úspěšných žen na kandidátce více. Nebo to znamená, že voliči těmto stranám vystavili vysvědčení o tom, co si o jejich rodinných programech myslí a jak jsou pro ně srozumitelné?

Ze statistik jsem nevyčetla, kolik žen volilo, ale i kdyby jich byla polovina, zdá se mi těch preferenčních hlasů pro ženy málo. Takže až si budeme příště stěžovat, že je ve Sněmovně málo žen, pojďme se zamyslet nad tím, koho jsme ve volbách podpořily (a to „y" je tam schválně, protože apeluji na nás – na ženy).

Marie Petrovová
napsáno rtěnkou

Dětství uloupené z moci úřední. Další blog napsaný rtěnkou.

Milé dámy,
začalo září a já jsem zase vzala do ruky sobotní noviny. A málem mi vypadly oči nad blázincem kolem předškolní docházky. Upřímně se přiznávám, že jsem ráda, že máme dospělé děti. Tohle bych opravdu nechtěla zažívat. Takhle si sladění práce a péče o rodinu rozhodně nepředstavuju.
Samozřejmě, že člověk hned začne vzpomínat. Tomu se prostě neubráníte. Moje dcera chodila do školky ve druhé polovině devadesátek. Já jsem se tenkrát rozhodla pracovat jako externista. Měla jsem sice méně peněz, ale za to větší svobodu rozhodnout se, jak chci se svým časem naložit. Byly dny, kdy jsem pracovala od rána do odpoledne a v noci, ale také byly dny, kdy jsem měla jen prázdný diář. Odehrávala
se tak u nás doma poměrně pravidelná scénka: trochu jsem si přispala (to mi to ještě šlo). Do ložnice přicupitala dcera s neodmyslitelným medvídkem pod paží. „Mami, dneska nepůjdeme do školky.“ Bylo v tom trochu kňouravé prosby a trochu rozkazu. „Tak ne.“ Byla moje odpověď, po které následoval skok do postele a jásot.
Pochopitelně jsem do školky zavolala a dceru omluvila, to je normální slušnost, ale mohla jsem se rozhodnout právě v ten den. Když venku pršelo a foukal vítr, uvařily jsme si kakao a četly knížky. Když svítilo sluníčko, šly jsme na procházku a třeba sbíraly kaštany a pak z nich doma tvořily zvířátka. Jednou jsme pořádně zmokly a tak jsme si doma udělaly skvělou holčičí jízdu v teplé vaně. Na to spolu dneska
vzpomínáme. A nějak nemám pocit, že by bylo moje dítě zanedbané. Úspěšně studuje vysokou školu. Ve svém oboru se skutečně našla, takže má to štěstí, že už jako studentka v něm vlastně pracuje a přivydělává si tím, co ji doopravdy hodně baví. Zatímco já jsem měla při své manuální (ne)zručnosti problém spatlat i to kaštanové zvířátko, ona si dneska na sebe skoro všechno ušije. Jak se to naučila?

Jednoduše. Při prvním náznaku kašle nebo rýmy, jsem ji nehnala do školky, ale zavolala svojí mamince. Ta sedla v Javorníku ve Slezsku (to si snad vážně vygooglujte,neuvěříte) a jela přes půl republiky, aby dceru odvezla na zdravý vzduch. Moje maminka je šikovná a šít umí. Taky plést. I to vnučku naučila.
Tomu se, myslím, říká dětství. Patří k němu i trochu válení a lehké nudy, protože to je ta chvíle, kdy se ke slovu dostává fantazie. Tohle jim vážně chceme vzít?

Chápu a souhlasím s tím, že by se předškoláci měli na svůj vstup do školy připravit a také souhlasím s tím, že má stát dohlédnout na děti, u kterých hrozí riziko zanedbání. Údajně se jedná asi o čtyři procenta rodin. Zprudit kvůli nim těch zbývajících 96 mi přijde poněkud nešťastné. Přibývá snad zákonodárců, kteří nemají děti? Nebo přibývá těch, kteří opravdové dětství nezažili? Protože kdyby měli podobné vzpomínky, nemohli by přece něco takového vymyslet. Nebo je to prostě jen tím, že to zdravý rozum zabalil a odstěhoval se někam, kde ho ještě někdo ocení?

Je mi z toho smutno. Zase se budeme scházet na konferencích a jiných akcích a tam si budeme povídat o worklife balance, o slaďování, o tom, jak chceme žít jinak – lépe a venku bude zuřit realita, ve které bude spousta našich kolegyň řešit další problém navíc –třeba jak zjistit dva dny předem, že dítě dostane neštovice a bude potřeba ho včas omluvit ve školce. Jako kdyby ty neštovice samy o sobě nestačily.

Není to veselý závěr. Tenhle podivný příběh zatím nemá šťastný konec. V naší rodině se letos narodilo první dítě nové generace, dítě našich dětí. Jsem poprvé pratetou. Doufám, že až se tahle novorozená holčička dostane do předškolního věku, budeme zase v normálu. Má totiž skvělou babičku, která je shodou náhod učitelkou ve školce....

 

Marie Petrovová

Napsáno rtěnkou

Kreativita podle BPW

 

Kreativitu často používáme jako ventil náročné rozumně založené práce. Je to vyvážení mozku a srdce, pomáhá relaxovat tělo i duši.

Plní nám sny, přibližuje zpět dětský bezstarostný svět, vystřeluje nás do výšin přestav.

Kreativita je vlastně jen obyčejná lidskost s chybami a vlastním vyjádřením.

 

Stačí třeba malovat křídou na chodník před svou kanceláří a nasměřovat klienty barevnými šipkami ke svým dveřím. Proč ne?

Být kreativní znamená být svá.

Dělat si věci po svém a řídit se citem a pocitem.  

Nebo když jsem chaotická, mohu říct, že jsem kreativní a je to !

 

A jak ---kreativně--- pracujeme v BPW?

 

Kreslíme si. A přehledy myšlenek posíláme každý měsíc potrubní poštou 😉

Rozhodujeme samy o tom co chceme a co ne.

Equal pay day - Ženy Sobě nás vždycky hodně pohltí. Pracovně-zážitková konference uspokojí každoročně přes 2000 žen, které velmi kreativně sdílí své zkušenosti, kariéru, osobní vazby a přátelství. Připojte se k nim 13. a 14. dubna 2018 na www.mentorky.cz.  

Ajťačky, právničky, sochařky, maminky, ředitelky, partnerky firem, podnikatelky. BPW.

To taky některé naše členky píšou blogy červenou rtěnkou !

Idoly. Uctíváme a zbožňujeme. Jsme to přeci my samy 😉  

Víme toho hodně a nebojíme se předávat si zkušenosti. Co takhle mentoring???

I firmy nám fandí a podporují nás. Chcete být mezi nimi a tvořit nový svět ?

Tradice. Jsme tu již od roku 2010. podnikly jsme 86! networkingových obědů…chválíme se.

A věřte, že já někdy schovávám za slovo Kreativita svůj krizový management na našich akcích, které jsou pak skvěle kreativní 😉

 

Těšíme se, že se na těch nejbližších spolu potkáme.

www.bpwcr.cz/kalendar  

 

Helena Dreiseitlová

Business & Professional Women CR

47 věcí, které jsem v životě udělala špatně

Milé dámy, na podzim mám narozeniny a jak se jejich  termín blíží, napadá mě spousta věcí, které jsem měla udělat jinak. A tak jsem o nich začala psát. A pak jsem si najednou uvědomila, jak velmi ženské to je: vezmi léta svého života, pořádně je prozkoumej a najdi všechno, na co vůbec nejsi hrdá.  Protože proč by ses měla pochválit za to, co se ti v životě povedlo, že? Třeba si těch pozitivních záseků všimne někdo jiný a třeba je ocení. No to jistě. Leda tak v nekrologu.

Takže jestli tohle děláte také, tak to změňte. Ještě dnes. A začněte hned! Dovoluji si připojit malý návod.

Tady je 47 věcí, které se mi povedly. Nespadly mi z nebe, mákla jsem na nich.

  1. Domov
  2. Vztah
  3. Spousta báječných výletů a dovolených
  4. Zhubnout, přibrat a zase zhubnout (to celé několikrát)
  5. Porodit před třicítkou a díky tomu
  6. mít už před padesátkou spoustu volného času
  7. Poprat se úspěšně s matematikou
  8. Přečíst stovky zajímavých knih a taky spoustu zábavného škváru
  9. Získat vysněnou práci, a to hned několikrát
  10. Odejít včas (no dobře, pár večírků jsem přetáhla)
  11. Ukončit vztahy s upíry (citovými, na ty normální stačí česnek)
  12. Zahrada
  13. Naučila jsem se čistit si hlavu sportem, ačkoliv jsem rozený kavárenský povaleč (funguje to)
  14. Párkrát už vylézt s kůží na trh, i když jsem se strašně bála
  15. Pracovat se svými emocemi (bolí to dost)
  16. Nalévat sama sobě čistého vína (to občas bolí ještě víc)
  17. Nechodit na akce, kam se mi nechce
  18. Přiznat se k chybě, omluvit se a hlavně
  19. se v tom pak už neňahňat
  20. Vypínat zvonění telefonu, když mám schůzku (občas si to zapomenu zase zapnout)
  21. Rozhodovat o tom, co ve svém životě chci a co ne
  22. Stát si zatím-  to se pořád ještě učím
  23. Odpouštění. Bylo to těžké, ale je to velká úleva
  24. Nevymlouvat se na vlivy z dětství, už je to fakt dávno
  25. Řídit v Praze (neříkám parkovat, říkám řídit)
  26. Napsat knihu
  27. Dát prima domov několika kočkám z ulice
  28. Vařit. Tak, aby to chutnalo dětem. Heč.
  29. Delegovat a dát důvěru
  30. Zkusit jaké to je být jen sama za sebe (těžké, ale poučné)
  31. Nebát se a zeptat se, když něco nevím
  32. Zavřít klapačku, nenechat brebentit mozek a naslouchat (zatím také v procesu)
  33. Děkovat za každý den a za všechny dary, kterých se mi dostalo (jasně, že všechno není moje zásluha. To, že žiju v míru a v zemi, kde je více méně klid, není moje zásluha a když tak o tom přemýšlím, ani nevím čí vlastně to zásluha je).
  34. Když něco nejde, říct si o pomoc a o radu
  35. Přijmout se taková, jaká jsem a pracovat na tom, abych byla lepší (a ano, ten rozpor tam je a je to místy náročné)
  36. Vylézt na vysokou horu a podívat se dolů (fantastické)
  37. Říct si o sedadlo vedle řidiče. Vzadu se mi prostě dělá špatně
  38. A vůbec nedělat věci, ze kterých se mi zvedá žaludek (kromě občasného úklidu toho, co zbude, když se udělá špatně kočkám)
  39. Nejíst, co mi nechutná (mám na to speciální komunikační fintu)
  40. Nebát se zkoušet nové věci a jít do rizika, že to nedopadne (třeba, že vás moje psaní nebude bavit)
  41. Nechat profesionály dělat jejich práci a svůj čas využít efektivně (i tak se dá napsat, že jsem už 17 let nehrábla na žehličku)
  42. Nečíst na netu blbosti, které jen berou čas
  43. Vypnout televizní zpravodajství. A mít krásná rána a klidné večery
  44. S předstihem si projít divadelní programy a občas i úspěšně koupit lístky
  45. Jít s kámoškou na balet
  46. Nerozčilovat se kvůli věcem, na které nemám vůbec žádný vliv (když člověk vypne televizi, dost jich ubude)
  47. Nevzdat to s věkem a zase vytáhnout lodičky na bolestivě vysokém podpatku. Protože to prostě stojí za to!

 

Vsadím ty nejlepší botky na to, že každá z vás najde nejméně tolik věcí, které se vám povedly, jako je počet svíček, které patří na váš narozeninový dort. Ta dobrá zpráva je, že je to jako se slevou na dioptrické brýle – čím jste starší, tím víc toho máte. Tak do toho.

P.S. Ubrala jsem si jeden rok, protože prý v nadpisech víc táhnou liché číslovky. Takže tu 48. věc teď napíšu sem: Nekňourat a být ženou. Spokojenou ženou.

Marie Petrovová

Napsáno rtěnkou

O hajzlíkách, ministryních a frčících limčách :-)

Milé dámy, tenhle blog je s prominutím o hajzlíkách. Nikoli o hajzlících, o těch by se sice dalo psát donekonečna, ale dnes mám na mysli hajzlíky rodu neživotného, tedy ty, které nám mají přinést úlevu.
Jsem na cestách, což je fajn, protože cílem jsou slunce, voda, vzduch a další podobné radosti, včetně nákupu v bezcelních obchodech. Dostat se k tomu všemu ovšem znamená překonat hranice, ty opravdové - s celníky, pasovou kontrolou a s frontami.

Těžko říct proč vlastně, ale pokud je na hranicích fronta, pak je opravdu dlouhá. V čase i v prostoru. Několik kilometrů a několik hodin. Slunce je tam víc než dost. O vzduchu se, mezi neustále startujícími a popojíždějícími auty, autobusy a kamiony, asi mluvit úplně nedá. Vůbec netuším z jakých chemických látek se tam skládá, jestli je to ještě vzduch a jestli to vlastně chci vědět. A ty dlouhé kilometry- nic. Prostě nic. Jen dálnice, plot a kolony výše zmíněných vehiklů. Žádný keř, žádné houští, žádný strom, nedej bože třeba budka. Prostě nic.

Pánové se za krajnicí decentně odvrátí, což není nic příjemného, ani zvlášť civilizovaného, ale jde to. Decentně si přidřepnout nejde. Je to tu všude přehledné jak letištní plocha!

Nezbývá, než doufat, že se ona místnost nachází ještě před přechodem a že je to služba buď neplacená a nebo pokud je placená, je Euro dostatečně univerzální evropskou měnou. Mám už jistou výhodu zkušeností – a proto máme v autě takzvané čurací pytlíčky. Ne že
bych si do nich ulevovala, ale obsahují mince všech států, kterými projíždíme. Možná nezachrání život, ale důstojnost často.
Vyrážím na mnohasetmetrový pochod s nadějí a velmi, velmi svižným krokem. Tentokrát mám štěstí. Toaleta tu je, dokonce prostorná, čistá, bez čekání a berou i Eura.

Země, kterými projíždíme měly nebo mají ve svých kabinetech ministryně, dokonce dopravy a jedna i premiérku. Taky mají fronty na hranicích. Každé léto. Chápu, že členové tamních vlád mají jiné starosti, než močové měchýře cestujících. Zejména pokud jde o hranice s EU, tíží jejich hlavy a možná i spánek úplně jiné problémy. Ale stejně mi to nedá, abych se sama sebe neptala, jestli taková ministryně tuší, jaké to je mít nohy překřížené natřikrát a ze zoufalství už skoro omotané kolem krku. Může vlastně nařídit řidiči omajáčkované limuzíny: „Zastavte mi u nejbližší benzínky, nebo to už prostě nevydržím!“? A může si vůbec jen tak odskočit u benzínky?

Když o tom tak přemýšlím, asi to holky v podobných pozicích taky nemají úplně jednoduché. Možná, že až zase někdy uvidíte frčet limču s majákem, bude to právě ten okamžik pro špetku ženské solidarity, místo nadávání na politiky okamžik soucítění, možná zrovna nějaká ministryně míří „kamsi“. Nevím, jak vy, ale já bych v té chvíli, kdy se mi fakt chce, ten maják klidně zapnula.

A radu na závěr: nikdy, opravdu nikdy, nemíjejte poslední benzínku před hranicemi bez zastavení.

Marie Petrovová, toho času na Balkánské trase 🙂