Žijeme ve smutných časech, kdy nás trápí osudy žen v zemích, kde se vede válka, nebo kde vládnou diktátoři a ženám se tam často ani nesní o tom, že by měly mít stejné práva jako muži. Nebo ve státech, kde kastovní či jiný zastaralý, zkostnatělý kulturně-historický nebo konfesní systém, které nemají ve 21. žádné opodstatnění, nedovolí žít ženám důstojné životy. A i když žijí miliony žen po celém světě v sebou nezaviněných každodenních prekérních životních situacích a jsou na tom podstatně hůř, než v zemích českých, moravských a slezských, nesmíme zapomínat ani na postavení našich žen. Ano, máme demokracii a také štěstí, že nemusíme žít v diktatuře ale navzdory tomu situaci našich žen v oblasti rovných příležitostí nemůžeme považovat za ideální. Postupně to spěje k lepšímu, ale stále to ještě není tak, jak by to mělo být. V aktuálním žebříčku Indexu rovnosti žen a mužů zemí Evropské unie patří Česku nelichotivá 24. příčka, čtvrtá od konce. V ukazateli ekonomické moci jsme dokonce až na posledním místě. O tom, kudy z téhle patálie vede cesta ven jsme pohovořili s Lenkou Šťastnou, ženou, která se rozhodla našim ženám aktivně pomáhat a také tak činí. Nemáme však na mysli akutní pomoc v nouzi, ale pomoc s tím, aby se ženy u nás obecně měly nejenom lépe, ale aby měly reálně stejné příležitosti a možnosti uplatnění, jako muži.
Paní Šťastná, kdy nastal ten bod zlomu, nebo snad osudový moment, možná okamžik, když jste se rozhodla začít upozorňovat na to, že není všechno úplně v pořádku a ukazovat příklady dobré praxe? A – možná i v souladu s vaším příjmením – přičinit se aktivně o to, aby byly naše ženy pokud ne rovnou šťastné, tak šťastnější?
Nedá se asi říct, že přišel přímo bod zlomu, protože prakticky hned po sametové revoluci jsem se stala aktivní členkou první ženské organizace, kterou nám přijela pomoct založit Christie Harvey z Londýna. Ukázala nám, jak se v zahraničí ženy propojují, vzájemně se podporují a aktivně se od sebe učí. Když jsem skončila svoji aktivní kariéru v bankovnictví v roce 2008, rozhodla jsem se z plných sil věnovat této problematice a realizovat projekty, které pomohou ženám se v práci snadněji realizovat, budou je motivovat a také jim umožní sdílet svoje zkušenosti, starosti a cesty, jak některé problémy řeší.
Tahle otázka nedá spát zřejmě všem ženám, které se živí prací a jistě trápí i mnohé manžely či partnery, kteří jsou na straně svých žen: jak je vůbec možné, že ve 21. století i v zemích nazývajících se parlamentními demokraciemi ženy vydělávají v totožných pozicích méně, jako muži?
Na tuhle otázku není samozřejmě jednoznačná a ani jednoduchá odpověď. Náš pracovní trh je stále pod vlivem stereotypů a předsudků. Jedním z nich je i to, že muži jsou živiteli rodin a proto by měli mít víc peněz – to nakonec škodí oběma stranám – muži jsou pod tlakem a ženy nerozumí. Neuvědomělým předsudkem je takzvaný The Respect Gap at Work – je to téma, kterému se my ženy poměrně vyhýbáme, protože se vlastně za něj stydíme. Práce žen by jednoznačně měla být brána s respektem. Další širokou oblastí jsou velké předsudky vůči pohlaví nebo související s péči o někoho, což nejčastěji dopadá na ženy. Často skloňované jsou také horší vyjednávací schopnosti žen při vstupu do pozice, rovněž menší dravost v žádostech o zvýšení platu i jiném ocenění práce. Přístup žen k práci je zkrátka trochu odlišný od toho dravého a je skvělé, když si zaměstnavatel férové odměňování hlídá, protože zklamání toho, kdo je odměňován nespravedlivě, je obvykle velké.
Dosáhnout spravedlivou rovnost nejenom v platech, ale i příležitostech je jistě nelehký proces a žel se potvrzuje, že také dlouhodobý. Všichni však víme, že pokud čistá voda kape na kámen, postupně, kapku za kapkou ho nakonec dokáže zlomit…Kdy se podle vás nespravedlnost v oblasti rovnosti šancí i odměňování žen a mužů podaří prolomit a nastane spravedlivá rovnoprávnost?
Bude krásné, až o tom, že jsou nějaké rozdíly mezi muži a ženami přestaneme přemýšlet a také mluvit. Různé studie říkají, že pokud se ale teď nepustíme do změn, bude to trvat 130 let, než se podmínky vyrovnají. To asi nikdo z nás nechce. Nutný je proto neustálý a konstruktivní dialog všech zúčastněných stran, a především pak aktivní přístup samotných žen.
