Františka Plamínková (5. 2. 1875 – 30. 6. 1942)
„Nic není na světe cennějšího než svoboda.“
Považujeme za běžné, že dívky sedí ve školních lavicích s chlapci, vzdělávají se, jsou nezávislé a sebevědomé. V dospělosti volí, vdávají se, uplatní se v oborech, které jsou jim blízké nebo podnikají, a propojují rodinný život s pracovním. Nebo se o to alespoň pokoušejí. Běžně potkáváme lékařky, právničky, vědkyně, sportovkyně nebo umělkyně, které mají děti. A právě volební právo žen, uplatnění matek a zapojení žen do všech sfér veřejného života jsou zásluhy té, na kterou se téměř zapomnělo. Jaký by život žen dnešní doby byl, nebýt Františky Plamínkové?
Narodila se v Praze jako nejmladší ze tří dcer ševce. Dětství prožila u Černého pivovaru na Karlově náměstí v otcově dílně, kde ho sledovala při práci. Prý se tam často hovořilo o politice, a tak vyslechla nejednu debatu. Inspirovaly ji později hovory poblíž otcova verpánku k zájmu o politiku?
Po maturitě na učitelském ústavu začala pracovat jako učitelka. Dál se vzdělávala. Chodila na přednášky k profesoru Masarykovi, který ji nadchl moderními názory na rovnoprávné postavení žen ve společnosti. Situace učitelského povolání Františku trápila. Tehdy učitelky musely dodržovat celibát. Když se učitelka vdala, už svoji profesi nesměla vykonávat. Muži – učitelé – žádná omezení neměli. Františka to chápala jako nespravedlnost. Razila názor, že inteligentní a schopné ženy mají být v mateřství podporovány, aby své schopnosti předaly svým dětem. V tom viděla Františka smysl života vzdělaných žen: vychovat schopné lidi a pozvednout úroveň společnosti. A právě učitelky svým působením na děti rozvíjejí další generace. Naplnění této vize přišlo až v roce 1919, když bylo Františce 44 let. Dočkala se zavedení všeobecného volebního práva žen a zrušení celibátu učitelek, o který usilovala. Obě události jí potvrdily, že má smysl překonávat překážky a jít i za cílem, který se zpočátku zdá nedosažitelný.
Její zásluhou v roce 1904 vznikl Ženský klub český. Pro aktivity klubu získala řadu významných té doby, kteří přednášeli bez nároku na honorář: profesora Masaryka, Karla Kramáře, lékařku Annu Honzákovou, spisovatelku Terézu Novákovou, Alici Masarykovou nebo historičku Albínu Honzákovou. Aktivity klubu byly pestré a nápomocné ženám. Klub pořádal přednášky z medicíny, historie, literatury nebo se věnoval školství. V roce 1905 byla Františka u zrodu Výboru pro volební právo žen. Díky jeho aktivitám se v roce 1912 první žena stala členkou Českého zemského sněmu ve Vídni. Byla to spisovatelka Božena Viková – Kunětická. A právě Františka Plamínková měla na tuto událost rozhodující vliv. V předvolební kampani svým řečnickým talentem dokázala zaujmout mnoho posluchačů.
V roce 1918 Františka vstoupila do Národně socialistické strany a začala pracovat na pražském magistrátu jako radní. Byla inspektorkou dívčích škol, starala se o zlepšení podmínek chudých a dohlížela na opravy historických budov. Prosadila stejné pracovní podmínky mužů a žen, zrušila celibát úřednic a prosadila uplatnění právniček. Díky ní právě na magistrátu začala pracovat právnička Milada Králová (později Horáková).
V roce 1923 založila Ženskou národní radu, která byla zároveň pobočkou Mezinárodní rady žen. Sdružovala odbornice různých oborů (bez ohledu na politický názor), zajímající se o zlepšení postavení žen. V roce 1937 organizovala Františka slavnostní koncert Rady, kde jako dirigentka a autorka skladby vystoupila Vítězslava Kaprálová, tehdy teprve 22-letá talentovaná hudebnice. Žena za dirigenstkým pultíkem znamenala další vítězné tažení Františky Plamínkové.
V roce 1925 se stala senátorkou Národního shromáždění Československé republiky. Pracovala na reformě rodinného práva. To prvorepublikové vycházelo ze situace z počátku 19. století, kdy měl rozhodující postavení muž. Františka požadovala rovnoprávné postavení obou rodičů ve výchově dětí a zrušení podřízeného postavení ženy v rodině. Její spolupracovnicí a následně přítelkyní byla Milada Horáková, která se rodinnému právu věnovala dlouhodobě. Změna zákona o rodinném právu, jak ho Františka prosazovala, přišla až v roce 1949. Dožila se ho tedy jen Milada Horáková, i když už ve zcela jiné době a situaci. Jako senátorka byla Františka činorodá ve všech směrech. Díky ní v Praze na Smíchově dodnes stojí Ženské domovy, penzion, který zajistil dostupné bydlení pracujícím ženám. K dispozici měly pokoje, jídelnu, prádelnu i společenskou místnost.
V roce 1937 vyčetla Adolfu Hitlerovi lživé výroky o prezidentu Benešovi a označila Hitlera za diktátora. Tím svůj osud zpečetila. Riskovala život přímým názorem, nebála se. V červnu 1942 ji zatklo Gestapo. Byla uvězněna nejprve na Pankráci, pak v Terezíně a 30. června 1942 bez soudu zastřelena.
Kdo byla Františka Plamínková?
- Učitelka, novinářka, politička a senátorka
- Aktivistka za práva žen
- Zasloužila se o zrušení celibátu učitelek (1919)
- Bojovala za zavedení všeobecného volebního práva (1919)
- Prosazovala zájmy žen a jejich právo na společenské uplatnění
Autorkou článku je Jana Renner.
Chcete se dozvědět více o významných ženách Československa, resp. České republiky? Sáhněte po knize První – statečné – jedinečné autorek Jany Renner a Silvie Vondřejcové.
Knihu První - statečné - jedinečné s podpisem Jany Renner je možné objednat na emailu jana.evropanka@gmail.com, nepodepsanou knihu pak v e-shopu nakladatelství XYZ.
