Dětství uloupené z moci úřední. Další blog napsaný rtěnkou.
Milé dámy,
začalo září a já jsem zase vzala do ruky sobotní noviny. A málem mi vypadly oči nad blázincem kolem předškolní docházky. Upřímně se přiznávám, že jsem ráda, že máme dospělé děti. Tohle bych opravdu nechtěla zažívat. Takhle si sladění práce a péče o rodinu rozhodně nepředstavuju.
Samozřejmě, že člověk hned začne vzpomínat. Tomu se prostě neubráníte. Moje dcera chodila do školky ve druhé polovině devadesátek. Já jsem se tenkrát rozhodla pracovat jako externista. Měla jsem sice méně peněz, ale za to větší svobodu rozhodnout se, jak chci se svým časem naložit. Byly dny, kdy jsem pracovala od rána do odpoledne a v noci, ale také byly dny, kdy jsem měla jen prázdný diář. Odehrávala
se tak u nás doma poměrně pravidelná scénka: trochu jsem si přispala (to mi to ještě šlo). Do ložnice přicupitala dcera s neodmyslitelným medvídkem pod paží. „Mami, dneska nepůjdeme do školky.“ Bylo v tom trochu kňouravé prosby a trochu rozkazu. „Tak ne.“ Byla moje odpověď, po které následoval skok do postele a jásot.
Pochopitelně jsem do školky zavolala a dceru omluvila, to je normální slušnost, ale mohla jsem se rozhodnout právě v ten den. Když venku pršelo a foukal vítr, uvařily jsme si kakao a četly knížky. Když svítilo sluníčko, šly jsme na procházku a třeba sbíraly kaštany a pak z nich doma tvořily zvířátka. Jednou jsme pořádně zmokly a tak jsme si doma udělaly skvělou holčičí jízdu v teplé vaně. Na to spolu dneska
vzpomínáme. A nějak nemám pocit, že by bylo moje dítě zanedbané. Úspěšně studuje vysokou školu. Ve svém oboru se skutečně našla, takže má to štěstí, že už jako studentka v něm vlastně pracuje a přivydělává si tím, co ji doopravdy hodně baví. Zatímco já jsem měla při své manuální (ne)zručnosti problém spatlat i to kaštanové zvířátko, ona si dneska na sebe skoro všechno ušije. Jak se to naučila?
Jednoduše. Při prvním náznaku kašle nebo rýmy, jsem ji nehnala do školky, ale zavolala svojí mamince. Ta sedla v Javorníku ve Slezsku (to si snad vážně vygooglujte,neuvěříte) a jela přes půl republiky, aby dceru odvezla na zdravý vzduch. Moje maminka je šikovná a šít umí. Taky plést. I to vnučku naučila.
Tomu se, myslím, říká dětství. Patří k němu i trochu válení a lehké nudy, protože to je ta chvíle, kdy se ke slovu dostává fantazie. Tohle jim vážně chceme vzít?
Chápu a souhlasím s tím, že by se předškoláci měli na svůj vstup do školy připravit a také souhlasím s tím, že má stát dohlédnout na děti, u kterých hrozí riziko zanedbání. Údajně se jedná asi o čtyři procenta rodin. Zprudit kvůli nim těch zbývajících 96 mi přijde poněkud nešťastné. Přibývá snad zákonodárců, kteří nemají děti? Nebo přibývá těch, kteří opravdové dětství nezažili? Protože kdyby měli podobné vzpomínky, nemohli by přece něco takového vymyslet. Nebo je to prostě jen tím, že to zdravý rozum zabalil a odstěhoval se někam, kde ho ještě někdo ocení?
Je mi z toho smutno. Zase se budeme scházet na konferencích a jiných akcích a tam si budeme povídat o worklife balance, o slaďování, o tom, jak chceme žít jinak – lépe a venku bude zuřit realita, ve které bude spousta našich kolegyň řešit další problém navíc –třeba jak zjistit dva dny předem, že dítě dostane neštovice a bude potřeba ho včas omluvit ve školce. Jako kdyby ty neštovice samy o sobě nestačily.
Není to veselý závěr. Tenhle podivný příběh zatím nemá šťastný konec. V naší rodině se letos narodilo první dítě nové generace, dítě našich dětí. Jsem poprvé pratetou. Doufám, že až se tahle novorozená holčička dostane do předškolního věku, budeme zase v normálu. Má totiž skvělou babičku, která je shodou náhod učitelkou ve školce....
Marie Petrovová
