LENKA MRÁZOVÁ

Srovnávají nás, srovnáváme se. Kdo určil měřítko pro nás?

Buďme sami sobě vzorem

Srovnávají se firmy mezi sebou, v novinách jsou obden různé žebříčky firemní výkonnosti, úspěšnosti, lidí, jejich bohatství, popularity čí krásy. Vyhlašují se studenti s červeným diplomem, nejlepší sportovci, nejinovativnější pracovníci. V zaměstnání jsou lidé každý rok hodnoceni a srovnáváni se standardními kompetencemi resp. výkony. A když už se někdy bavíme o něčem, co není na první pohled měřitelné jako pocit, tak chtějí znát škálu toho pocitu. Jako bychom celý život nemohli vyběhnout za hranice srovnávání.

Kdo nám ale předepsal ono srovnávání? Kdo nám definoval to správné měřítko, standard, kterého se má dosáhnout, či optimum, za kterého budeme nejlépe fungovat?

A proč takové srovnávání vlastně potřebujeme? Je to kvůli nám samotným nebo kvůli jiným? Je naším trvalým motivem být na špice alespoň jednoho žebříčku? Máme vůbec snahu se z měřítek jiných vymanit? Je to tak těžké, nebo k tomu nemáme fantazii, či odvahu říct si: „jsem jiný, ale správný“ ?

Kdy to všechno vzniklo?

Kdo nám vložil do hlavy, že měřítka jiných jsou pro nás ta nejlepší? A kdy se to stalo? Jako malé děti jsme byli hraví, šťastní.  Postupně nám začali říkat, že se srovnáváme, že nás známkují, že jsou vzory, standardy a měřítka.  Že odchylka je něco nepatřičného. Můžeme argumentovat, že po nespoutaném raném dětství je vhodné dát chování a znalostem jistý řád.

Ale proč i my dospělí se tak urputně držíme těchto naučených pravidel? Proč nás poté, co dostaneme známku na vysoké škole z testu, u zkoušky, stále tak moc zajímá, jak byl klasifikován spolužák. K čemu nám ta informace je? Ano mohu si tím utvrdit, že já jsem ten lepší, chytřejší. Ale jsem díky tomu pak také šťastnější? Nebo naopak začnu pochybovat o sobě, že já mám tu vydřenou dvojku a oni mají jedničku a ještě s lehkostí.

A kolik negativních emocí v nás dokáže rozehrát fakt, když náhodou zjistíme, že kolega z vedlejší kanceláře má vyšší plat. Než jsme se to dozvěděli, byli jsme se svým platem spokojení a práce nás bavila. A teď to najednou začínáme řešit a srovnáváme se. Porovnáváme však také výkon, o který se platové ohodnocení opírá? Většinou při prvotní emotivní reakci nikoliv.

Ruku na srdce, kolik z nás si přizná, že je rádo, že ten druhý byl lepší. Ale kolik z nás si současné položí otázku, jaké byly okolnosti, tj. zda jsme byli oba v přípravě na zkoušku, při důležitém projektu, v identických životních podmínkách. Ne nebyli.  Většinou jsme byli jen ve (velmi) podobných podmínkách a za (relativně) srovnatelných okolností.  Každý z nás žijeme svůj vlastní život, do kterého jdeme s unikátní kombinací svých schopností, svých vášní, svých cílů. Nejsme v armádě, proto je v detailu i všední den každého z nás jiný. Každý z nás věnujeme jinou část dne práci, jinou studiu, jinou odpočinku, každý to děláme jinak a s jinou intenzitou.

Pak ale přijdou srovnávání, žebříčky, kategorie a najednou se poměřujeme a vymezujeme vůči druhým. Či vůči jistému optimu, které pro nás však definoval někdo jiný. Zde najednou přestáváme být tvůrci svého srovnání, nejen svého osudu.

Znám situace, kdy porovnávání ve skupině po zkouškách vedlo až k pocitu viny u osoby, která uspěla. Náročné několikahodinové profesní zkoušky vyžadující přípravu v řádu stovek hodin. Připravuje se na ně asi 10-ti členná skupina a uspěje jen jedna. Ta, co přípravu vzala velmi vážně, seděla doma a učila se. Ona byla vždy dobrá, jen to byl typ „klidná, spolehlivá síla“, žádná hlučná hvězda. Nejdříve prožívala po obdržení informace o výsledku zkoušky okamžiky velké radosti a štěstí, že „to dala“.  Později během dne vycházelo najevo, že ostatní to nezvládli tak jako ona.  Její pocit štěstí se převrátil až pomalu k slzám, jak to, že já jsem to zvládla, když ostatní ne. Místo aby byla jednoznačně pyšná na svůj úspěch a na své schopnosti. Taková byla síla srovnávání s ostatními.

Srovnáváme se a jsem srovnáváni

Začíná to už ve škole, kde jsou na naše znalosti, výkony i na naše chování uvalovány známky jako měřítko. Škola má záměr mít jen to porovnání se standardem. Ale my žáci se najednou začínáme srovnávat mezi sebou. A síla skupiny potvrdí, že průměr je přeci to nejlepší pro život. Že každé vybočení ať směrem k vynikajícím výsledkům či k těm na hranici propadnutí je předmětem hovorů, to zná velká většina z nás.

Pak z nás vyrostou dospělí a zodpovědní jedinci, ale srovnávání dále pokračuje. Jsme srovnáváni v zaměstnání, zejména ve velkých firmách. Výsledky ročních hodnotících pohovorů jednotlivců se vkládají do firemních systémů a začíná hra, zda výkony lidí ve firmě odpovídají normálnímu rozdělení dle Gaussovy křivky a koho případně posuneme do nejpočetnější skupiny v okolí průměru, Že v ten moment pár skvělých zaměstnanců ztratí víru v objektivnost ročního hodnocení, o tom se raději moc nemluví.

Pokud víru ztratí ti, kteří jsou sami sobě měřítkem, ti kteří dobře vědí, kdo jsou, ti kteří vnímají, kam se od minulého roku posunuli, ti pak jistě obstojí i v jiném zaměstnání či na jiné životní dráze. Někdy však víru v objektivitu takového srovnání ztrácejí i ti průměrní, kteří by ke špičkovému výkonu neměli daleko. Stačilo by jen, kdyby je někdo důkladně pochválil a rozebral s nimi, jak se posunuli sami vůči svým vlastním měřítkům. V dalším roce by si takové porovnání už udělali sami. Jen dostat ten prvotní podnět a uvědomění, že firmě / nadřízeným jde prvotně o můj vlastní rozvoj, že o srovnání s předepsanými kompetencemi jde až v druhé řadě. A že si jako jedinec musím uvědomit a stanovit svá vlastní měřítka a z nich vycházet.

(Ne)mají to sportovci jednodušší?

Sportovci to mají s porovnáváním sebe sama a sebe vůči ostatním bezesporu jednodušší (s výjimkou do jisté míry subjektivně hodnocených odvětví jako např. krasobruslení).  Jsou od mládí v tréninku a měří se jim jejich výsledky, jejich zlepšení. Okamžitě po závodu vidí své umístění vůči ostatním a je to průzračně měřitelné a dokumentovatelné. Co ale sportovci znají, je poměřování sebe vůči sobě na trati při závodu.

Například půlmaraton běhají i trénování amatérští běžci. Všichni ale vědí, že trať musí běžet dle svých vlastních měřítek, dle svého osobního rozvrhu rychlosti a sil. Vědí, že když by se nechali nalákat tím, že se zavěsí za někoho jiného (rychlejšího), že by nemuseli do cíle vůbec doběhnout, protože by to prostě „přepálili“ – musí tedy běžet v souladu se svým vlastním rozvržením sil. Někteří přiznávají, že tu ambici „napálit to“ během závodu mají. Přiznají také, že to i zkusí (někdo občas, jiný třeba aspoň jednou v životě), ale že po chvíli rychlejšího běhu zjistí, že cizí tempo je ničí a musí zpomalit, prodýchat se a znovu se rozběhnout svým tempem.

Zajímavé, že při běhu běžec svou možnou krizi pozná a cítí, kdy ho ještě publikum vybudí k vyššímu výkonu. Pozná však také, kdy už běží chvíli nad svůj limit a včas zvolní. Tělo i podvědomí funguje. Tak proč to ale nefunguje obdobně v běhu kariéry, v běhu života, kde jde o vše, o nás samotné, o náš vlastní život? Tam pokušení většinou neodoláme, srovnáváme se a fungujeme pak dle „mustru“ jiných, nikoliv dle měřítek svých.

Každý jsme lidská výsost

Umíme si ale my sami stanovit svá vlastní měřítka?

Nebo se tak rádi schováváme za měřítka ostatních, abychom si nemuseli stanovit vlastní? Každý jsme jedinečná, unikátní lidská bytost, která je alespoň trochu odlišná od svého spolužáka, kolegy(ně), ale i sourozence či rodiče. Přiznejme si své odlišnosti, unikátnosti, schopnosti, talenty, i svou autentickou duši. Dovolme si vnímat, že každý jsme svébytná a jedinečná lidská bytost. A že každý z nás by měl sám sebe tak trochu hýčkat. A aspoň čas od času si dopřát pohlazení svého já, pochválení se za to, co jsme sami dokázali, kam jsme došli, jak se nám daří. V nás uvnitř začíná cesta k našemu lidskému žití. Vnitřně jsme jen sami se sebou bez měřítek vnějšího světa. Stavme si tedy svá vlastní měřítka, která nám řeknou, kde přesně jsme a jak vzdáleni jsme od případného blaženého tetelení se nad vnějším úspěchem.

Vyjmenujte si své úspěchy

Víte, jak snadno zjistíte, že i když žijete ve stejném prostředí, máte stejnou práci a jsou na vás z vnějšku uplatňována stejná měřítka, že máte každý ty své vlastní úplně jiné? Stačí požádat skupinu lidí o vyjmenování jejích největších úspěchů za posledních 10 let. A najednou zjistíte, jak každý uvádí něco jiného. Já například uvádím jako jeden ze svých opravdových úspěchů to, že ve 44 letech jsem udělal kotrmelec vpřed i vzad. Ano i takovou maličkost vnímám jako obrovský úspěch. Mou výchozí situaci charakterizuje vysvědčení v prvním pololetí na gymnáziu – samé jedničky a trojka z tělocviku. Proto dostat tělo do obratného pohybování se byl pro mne ohromný úspěch. Úspěch v mém měřítku nesrovnatelný s pro jiné vysněnou pozicí ředitelky v největší poradenské firmě, protože ta díky mé hlavě šla tak nějak automaticky. Zatímco na kotrmelec v pokročilém věku jsem se dost nadřela.

O čem to celé je

A o tom všem to celé je. Měřítek, standardů a vnějšího srovnávaní se nezbavíme. Ale je jen a jen na nás, jak se my sami individuálně vůči těmto měřítkům vystavíme. Buďme tedy sami sobě tím nejlepším měřítkem a jen vůči sobě monitorujme své pokroky, úspěchy i ztráty. Definujme si v sobě své vlastní optimum a jen to pak postupem času posouvejme. Dodávejme si další nové měřítko, až začneme dělat něco nového. Inspirujme se u okolních standardů, ale trvejme na svých vlastních. A buďme poctiví k sobě a klidně si přiznejme, že jsme líní, prokrastinující, nešikovní, atd., a proto jsme se právě teď tolik neposunuli.   Zůstaneme u toho autentickými lidmi, kteří znají své vnitřní já i jeho rozměry, a proto se dál rozvíjejí.