Rektorka Irena Jůzová o volné tvorbě
Online magazín Novinky.cz přináší velmi zajímavý rozhovor se členkou BPW a současně rektorkou soukromé vysoké umělecké školy Irenou Jůzovou.
Zatímco mužů v čele vysokých škol jsou desítky, žen na stejné pozici je pouze šest. „Doma jsem spíš klidný typ, ale v práci mě baví adrenalin,“ usmívá se devětačtyřicetiletá Irena Jůzová, rektorka první soukromé výtvarné vysoké školy u nás, která je zároveň činnou výtvarnou umělkyní.
„Někdy si připadám jako na provazovém mostě. Otočím se a on už za mnou není. Musím se pevně držet skály, abych nespadla,“ popisuje své pocity při tvorbě Irena Jůzová, jež od září loňského roku vede výtvarnou školu ART & DESIGN institut. „Český trh s výtvarným uměním není velký a živit se volnou tvorbou je opravdu často adrenalin.“
Situací, kdy výstava měla být za pár dní, a do poslední chvíle nebylo jasné, kde se na ni vezmou peníze, zažila spoustu. „Vždycky ale zvítězí touha věc zrealizovat. Vlastně mě ta nejistota i trochu baví. Není to stereotyp. A ten okamžik, kdy to do sebe všechno zaklapne a projekt se uskuteční, je k nezaplacení!“
S nahou kůží na trh
Dávají jí kolegové, nyní podřízení v institutu nějak najevo, že je v nejvyšší pozici žena? „Ani v nejmenším. Výtvarní umělci jsou citliví a empatičtí lidé a pro ženu je vždy snazší pracovat v takovém prostředí. I když prosadit se ve výtvarném umění je pro ženu stejně těžké jako v jiných oborech. Někdy mám pocit, že muži mezi sebou uzavřeli nějakou tajnou dohodu a ženu mezi sebe prostě pustit nechtějí, že k nám mají nedůvěru,“ vtipkuje.Možná že právě tento pocit ji před osmi lety přivedl na nápad, který jí nakonec vysloužil reprezentaci České republiky na výtvarném bienále v italských Benátkách. „Ve volné tvorbě není místo na přetvářku, tam by mělo být vše autentické a bez kalkulace. Jde se tam prostě s kůží na trh,“ vysvětluje, proč v luxusně pojatém modelu módního boutique vystavila jediný kus zboží: průhledný odlitek svého vlastního těla.
O holi a s brčky v nose
„Poměrně jednoduše, celá jsem se nechala obalit speciální sádrou,“ přibližuje, jak její druhá kůže vznikla. „Oslovila jsem partu mladých sochařů, kteří s odléváním lidského těla mají bohaté zkušenosti. Ve finále jsem stála v ateliéru nahá, podepřená tyčemi, abych se nezhroutila, až sádra zatuhne, a s dvěma brčky v nosních dírkách, abych mohla dýchat. Překonala jsem sama sebe, že jsem se svlékla, na druhou stranu mladí sochaři už asi nahou ženu někdy v životě viděli,“ směje se.
„Pocit to dvakrát příjemný nebyl. Navíc napoprvé se to nepovedlo, takže jsem se musela nechat pokrýt tou rychleschnoucí sádrou ještě jednou. Ze sádrového odlitku pak vznikla forma, ze které se pak odlila lukoprenová druhá kůže. Tu jsem pak v roce 2007 vystavila na bienále v Benátkách.“
Jako když se jde na šichtu
Práce ji zavedla do nejrůznějších prostředí. Nedávno to bylo třeba do Ostravy. „I když sem jezdím za příbuznými docela často, ráda jsem sfárala do starého dolu se žlutou přilbou na hlavě.“ Několik týdnů chodila mezi dělníky v ostravských Vítkovicích, aby si tam vyzkoušela, jak se taví smalt.
„Bylo to v rámci výtvarného sympozia pro asi dvanáct umělců z celé republiky. Na týden byla ve Vítkovicích zastavena výroba, ale pec začínala tavit v sedm ráno. Museli jsme se přizpůsobit chodu linky. Její provoz je drahý, tak bylo nutné, aby bylo vše přichystané a prášková barva nanesená na plechu byla suchá. Vstávala jsem v pět, abych to všechno stihla připravit. Jako když se jde na šichtu,“ popisuje.
Industriální prostor staré továrny ji uchvátil, stejně jako možnost vytvořit velkoplošné smalty o rozměrech dva a půl krát jeden a půl metru.
„Takové desky vážily i sto kilo. Vytvořila jsem ale i menší kusy a byla jsem moc ráda, že jsem tuhle technologii mohla vyzkoušet. Jsou totiž asi jen tři místa v Evropě, kde je možné dělat velkoplošné smalty, a Vítkovice jsou jedním z nich.“
Benátky české i ty italské
Pečlivě si vybírá místa svého pobytu, právě kvůli jejich geniu loci. Kromě Prahy působí také v Benátkách nad Jizerou, kde má ateliér. „Ocitla jsem se tu náhodou. Když jsem se před patnácti lety vdávala, hledali jsme s manželem pro naši práci lokalitu mezi Prahou a Kosmonosy, odkud pocházel on. A našli jsme krásné místo ve starém funkcionalistickém domě na náměstí v Benátkách nad Jizerou, který navrhl architekt Ladislav Kroha. No, manželství sice nevydrželo, ale já tu mám od té doby ateliér.“
Architektu Krohovi v Benátkách nad Jizerou vloni ve spolupráci s městem zpřístupnila stálou expozici jeho díla a k městu přilnula. „Pobýval tu taky Tycho de Brahe,“ zdůrazňuje. „Benátky původně znamená jakékoli místo poblíž vody. U těch italských je to víc než zřejmé, ale i tady je na dosah řeka Jizera. Benátky, ty české i ty italské, mám spojeny s místem pro práci,“ říká.
Obraz na tabletu
Na ART & DESIGN institutu Irena Jůzová kromě své rektorské agendy vede i ateliér multimediální tvorby. „Není úplně snadné studenty zaujmout,“ přiznává. „Vyrostli mezi počítači a vztah k technice mají úplně jiný než my. Je to pro ně druhá přirozenost. Nedávno se mi stalo, že student přinesl svůj namalovaný obraz vyfocený na tabletu. Moc se divil, že jsem ho hnala domů pro originál.“
Na škole zaměřené na umění a design je možné vystudovat předměty dva a v tom vidí Irena Jůzová její přínos. „Škola je orientovaná prakticky, kromě tvorby se tu dá studovat kulturní marketing či provoz galerií.“
A jak je to s komunikací se studenty? „Vyrostli už do svobodné společnosti, jinou zkušenost nemají, a tak se o nich říká, že jim mnoho věcí přijde jako samozřejmost. Jsou třeba odmalička obklopeni moderní technikou. Uvnitř jsou ale stejně citliví a vnímaví jako všechny jiné generace. Hodně času trávíme tím, že společně přemýšlíme a diskutujeme. Měla jsem skvělé učitele, a tak doufám, že mám svým žákům co předat!“
