Slavíme a s úctou si připomínáme 150 let od narození Františky Plamínkové, jedné z největších českých žen 20. století, jejíž odkaz se promítá i do naší každodenní rutiny. Nesmazatelné stopy zanechala také za hranicemi a aktivně působila v mnoha mezinárodních organizacích.
Františka Plamínková byla politička, senátorka, pedagožka, novinářka a bojovnice za ženská práva. A byla to právě ona, kdo spolu s Tomášem Garikem Masarykem ukotvil volební právo pro ženy v první ústavě Československé republiky v roce 1919 a zároveň prosadila zrušení celibátu pro učitelky, který platil v dobách Rakousko – Uherska.
Energická, inteligentní a krásná žena v tehdejší době zanechala nesmazatelný odkaz, který je třeba si připomínat Žena velmi pevných zásad, pevných cílů, která zároveň uměla hledat kompromisní řešení. Osobního života se vzdala a plně se věnovala aktivitám, které by zlepšily postavení žen ve společnosti. S neskutečnou energií působila v několika spolcích, za které veřejně vystupovala, dnes bychom ji označili za mluvčí ženských práv, aktivně psala do novin i časopisů a vydané byly i její přednášky.
„Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít.“ To je citát, který zcela charakterizuje její životní náplň.
Vzdělaná učitelka
Učit začala v době, kdy se učitelky nesměly vdávat a mít rodiny, vzdělané ženy byly nuceny k zásadní volbě – práce nebo rodina. Františka Plamínková zvolila práci a jako málokdo svůj cíl a možnosti něco změnit, naplno využila. S Masarykovými se znala dlouho a nikoho nepřekvapilo, že se do politiky zapojila hned v roce 1918 a snažila se prosadit společenské změny v nově vznikající Československé republice. Tehdejší zákony volební právo žen vyloženě nezakazovaly, ale ani nijak nezmiňovaly, a proto moudře využila této legislativní mezery a kandidovala, od roku 1919 již s ústavou garantovaným volebním právem pro ženy. Díky své houževnatosti a silné vůli se postupně stala zastupitelkou města Prahy a následně byla třikrát po sobě zvolenou senátorkou. Veškerý čas věnovala aktivitám, jimiž propagovala vytvoření společnosti, kde žena a matka bude mít stejnou důstojnost, stejnou hodnotu, stejné vzdělání a stejné možnosti uplatnit se v placeném zaměstnání jako muž, při zachování rodiny jako nejvyšší lidské a národní hodnoty.Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně.
Mezinárodně uznávaná veřejná osobnost
Františka Plamínková působila celý svůj život v mnoha různých spolcích a mezinárodních organizacích, které měly stejný cíl, jako ona. V roce 1908 se zúčastnila se mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen v Amsterdamu a české liberální ženské hnutí tak přivedla na mezinárodní platformu. Jela do Washingtonu na kongres Mezinárodní ženské rady (International Council of Women) a zvolena první místopředsedkyní. V roce 1926 byla zvolena místopředsedkyní Mezinárodní aliance pro volební právo žen a setkání s budoucím prezidentem USA Theodorem Roosveltem z ní udělalo jednu nejznámějších a mezinárodně respektovaných žen tehdejšího Českoslovenka. Díky své účasti v mezinárodních ženských organizacích a úctě, kterou jí projevovali prezident T. G. Masaryk a prezident E. Beneš, si získala nejen domácí, ale i světový věhlas. V roce 1923 založila Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do roku 1942. Rada podle jejich instrukcí připomínkovala návrhy na úpravu rodinného práva v nově připravovaném občanském zákoníku. Plamínková iniciovala postavení tzv. Červených domů v Praze-Holešovicích, Domoviny Charlotty Masarykové v Praze na Vinohradech, domu Ženského klubu českého Ve Smečkách a výstavbu Ženských domovů v Praze na Smíchově.
Statečná vlastenka
Její otevřenost a upřímnost předčily činy mnohých hrdinů té doby a bohužel se jí staly osudnými. 14. září 1938 napsala otevřený dopis A. Hitlerovi, v němž se zastala prezidenta E. Beneše. Německého kancléře obvinila z národnostních i historických omylů o našem národě. Když v březnu 1939 fašistická vojska obsadila Československo, odmítla zůstat v cizině, i když obdržela pas a legálně vyjela do Švédska, Norska a Dánska. Vrátila se, protože v těžkých chvílích „chtěla být se svým národem“. Poprvé byla zatčena v září 1939 na šest týdnů a okamžitě po propuštění pokračovala v činnosti Ženské národní rady. V červnu 1942 byla v rámci heydrichiády opět zatčena a vězněna v Terezíně. Z Terezína byla převezena do Prahy a 30. června 1942 na Kobyliské střelnici popravena. Hlavním důvodem byla skutečnost, že nechtěla veřejně odsoudit atentát na Reinharda Heydricha a tím zradit své vlastenectví, londýnský exil a dr. Edvarda Beneše.
Neuvěřitelný příběh Františky Plamínkové je vzorem a inspirací i pro dnešní dobu a veřejně prospěšná organizace Business & Professional Women CR se hrdě hlásí k jejímu odkazu. Jakkoliv dnes můžeme mít dojem, že ženská hnutí jsou již nerelevantní společenskou aktivitou, je to mu bohužel stále naopak. Ano, ženy dnes mohou studovat a pracovat ve stejných oborech, jako muži, ale otázka plnohodnotného skloubení rodiny a práce je stále živá. Vedle toho existuje i velmi citlivá otázka rovných odměn, ženy v České republice berou na stejných pozicích jako muži o cca 18% nižší plat.
Děkujeme všem našim členkám a partnerským organizacím za energii a úsilí, které věnují stejným myšlenkám jako Františka Plamínková. Změny jsou možné, pojďme je společně realizovat.